"Proč bereš schody po dvou?"
"Já nevím. Beru je tak už furt."
"Je to divný. Vždyť to akorát vypadá, že někam spěcháš."
"No jo vlastně."
"Jak, no jo vlastně?"
"Že spěchám."
"Na schodech? To teda spěcháš."
"Ale nejenom tam. Celkově. Ty schody o tom akorát vypovídají."
"Ale ne.. Ty jdeš zase koumat?"
"Ne kdepak, jen mě to tak napadlo. Že ty schody jsou jako můj život doposud. Schody beru po dvou, protože když je beru po jednom, připadá mi, že stojím. Kouknu na ostatní lidi, co je berou po jednom, a příjde mi to divné. Dá se říct, že se jim i divím, jakto, že jim ta pomalost neleze na nervy. No jasně! Ty schody... Jsou přesně jako můj život. Neberu je tak, jak byly postavené. Hezky popořadě. Jak by se správně měly brát. Na můj vkus je to moc pomalé. Stoupám po dvou. Nehledím na únavu. Někdy se mi to i vyplatí, je po těch dvou brát. Být nahoře co nejdříve. Ale někdy mi je to k ničemu, a akorát se zadýchám."
"Aha... takže zase koumáš."
