Poslední noc s Freddiem Mercurym...

rok 1991..
Měla jsem za sebou plnohodnotný a maximálně zábavný večer. Říkala jsem si, že tím, co se stalo, se budu moci chlubit po celý školní rok až do maturity. Nemohla jsem ten okamžik, kdy mě Petr Machala při závěrečných akordech Bohemian Rhapsody letmo a tak cituplně políbil na rty, dostat z hlavy. Už, co jsem přijela domů, jsem se bála, že nastane ten pocit,.. přesně ten pocit, který nastal.
Okamžik byl tak nečekaný a krásný, že mi začalo vrtat hlavou, jestli se to vůbec stalo. Ale já z hlouby duše věděla, že ano. Že tohle jen tak nějaká iluze být nemohla. Srdce mi hořelo až moc silně a intenzivně, aby to nebyla pravda.
A to, že jsem nějakým způsobem automaticky začala nalévat grepový džus do hrnku na čaj, místo vody z kohoutku do obyčejné skleničky, mě utvrdilo úplně. Jak typické. Ztrácela jsem svojí koncentraci a myslela tak intenzivně, že mé ruce zůstaly bez dozoru a hned toho využily.
Bohužel mé uhrančené vzpomínání na ten večer bylo tak silné, že pro mě bylo téměř nemožné usnout. Jako nejlepší uspávací způsob na mě platilo čtení. Ale na to člověk potřebuje vynaložit dostatečnou pozornost, aby mu slova a věty neproplouvaly otevřenou myslí ven a aby si po přečtení jedné stránky neuvědomil, že vlastně vůbec neví, co četl.
Věděla jsem, že té pozornosti nejsem schopná. Takovéhle čtení naprázdno, kdy vnímám slova ale v hlavě si přehrávám úplně jiný příběh, se mi stává dost často. Je to jen znamení toho, že na čtení není vhodná doba.
Sedla jsem si tedy do křesla, a jak jsem tak spokojeně přemýšlela, vzpoměla jsem si, při jaké písni se to stalo. A tak jsem neváhala, a vyhrabala desku Queenů s tím, že si poslechnu jen tu píseň. Ale spadla jsem do toho natolik, že se z toho vyklubala celá noc posloucháním té desky pořád a pořád dokola. Představovala jsem si Freddieho Mercuryho v roli Petra Machali a blahem jsem se rozplývala. Miluji tu kapelu, ty členy...
Postupem času jsem si uvědomila, že ztrácím vědomí a klesám do fáze hlubokého spánku. V té chvíli jsem sebou naposledy pohla abych vypla magneťák a mohla se věnovat spánku naplno.

Na druhý den ráno jsem se probudila s maličkou kocovinou. Ale nějak extra jsem to nevnímala. Zapla jsem si rádio a šla připravit snídani.
Ze včerejší noci jsem měla trochu zvláštní pocit. Ale možná to bylo jen tím, že hudba Queenů je celkově taková zvláštní, svá, originální a krásná.
Tomu pocitu jsem nevěnovala moc pozornosti až do té doby, kdy jsem ztuhla hrůzou, mé tělo přejela vlna mrazu a já se nemohla a nechtěla nijak hnout. Přesně po tom večeru, kdy mě Petr políbil při písni Bohemian Rhapsody, přesně po té noci, kdy jsem celou dobu byla ponořená do jemné ale výbušné hudby Queen a přesně po tom ránu, kdy jsem na ty melodie se zvláštním pocitem vzpomínala, v rádiu zazněla slova: "A začneme smutnou zprávou. Včera v noci nás opustil velkolepý umělec a zpěvák skupiny Queen, Freddie Mercury."

Silvestrovské radovánky 2...

Po jistém šoku hned na úvodu jsem se zašila do pokoje, který jsem sdílela s rodičema. Jak jinak..
Řekla jsem si, že o hotelu tedy vím až až, a pustím se do vybalování. Není nad ten okamžik. Vybalování. Když má člověk jet na pár dní někam, kam se šíleně teší, tenhle okamžit je ze všech nejkrášnější, protože je teprve na začátku všeho. No ale popravdně jsem přesně nevěděla, na co kontrétně se mám tak těšit, jelikož mý rodiče a parta lidí, se kterou tráví čas, jsou dost nevyspytatelní.
"Tak dámy připravte si něco na večer. Myslím tím něco na sebe," řekl táta, když vylezl z koupelny. Mohlo být kolem čtyř hodin odpoledne. Hned na to nám na dveře zaklepal Martin. Spoluúčastník výpravy, doktor, gastroenterolog. Nevím jestli se jako gastroenterolog mohl uplatnit, ale jeho lékařské zkušenosti se nám mohly hodit. Už po tom, co jsme se s Martinem setkali na recepci, jsem si uvědomila, že jsme se neviděli poprvé. A ulevilo se mi, jelikož, teda jak jsem si ho pamatovala, byl celkem milý. Takový roztomilý chlapík s úsměvem širším, než má Mick Jagger (opravdu!) a dvoumetrovou manželkou, z které čiší respekt a průbojnost a která si ho drží pěkně zkrátka. Ale stejně se bezmezně milují Jejich způsob bytí a vycházení spolu je tak pozoruhodný a strašidelný, až je celkem roztomilý.. Spolu s Martinem se veze i jedna historka z jeho práce.

Naprosto normální den, jako každý jiný, a naprosto normální pacientka.(Bohužel si ale nevzpomenu, jak se to gastroenterologické vyšetření oficiálně nebo alespoň slušně nazývá).
Po té ale, co si sundala spodek, Martin si připravil své lékařské náčiní a měla proběhnou obyčejná procedúra, kterou Martin praktokoval denně, to už až tak normálně nepokračovalo.
Zastrčil tedy tu jakousy "trubku", a mimo Martinového přecejenom vždy trochu nepříjemného pocitu při téhle povinnosti (zvlášť když vyšetřuje své známé a nebo dokonce !PŘÍBUZNÉ!, kterým musí denně koukat do očí), se mu zdálo, že je vše tak, jak má být.
Té ženě očividně také, i když nevím, co si myslela. Buď doufala, že si toho Martin nevšimne co nejdéle, a nebo se jenom bála ozvat. Je to poněkud zvláštní, ale chápu, proč jí to možná přišlo trapné něco řict. Po chvilce se na ten malý zádrhel přišlo, když se Martin podíval a z jeho úst se ozvalo jen překvapené "Hopa!"..
Ženě asi došlo, že to, co jí udivovalo a přišlo jí možná i malinko příjemně, není správně. Že by špatný vchod? No myslím, že trapně se cítili oba stejně. Martin doufal, že mimo ordinaci se to nikam jinam nedonese. Ale po takovémhle incidentu byla tahle naděje nanejvýš naivní. Někdo holt mohl za to, že dodnes, kdykoli vejde do jakékoli společnosti, se z davu vždy ozve jeho udivené "Hopa!"...

Pokračování později....:)

Silvestrovské radovánky 1...

Ano, jsem toho názoru, že rodiče by měli jít svým dětem příkladem. Mý rodiče si to samozřejmě myslí také. Ale nedivím se jim, že je to po těch zdlouhavých letech trochu unavilo a chtěli si dát pauzu aledpoň na jednu noc. A ne na jen tak ledajakou. Na Silvestra.
Měli jsem se sejít já, rodiče, jejich známí a náš strejda v jakémsy podivném hotelu v horách. Nebyl podivný svým vzhledem, vybavením nebo personálem. Ale hosty. Hned co jsem všla do vchodových dveří, mé reflexy prošly zkouškou rychlosti, kdy se musely vyhnout letícímu ovoci přes celou recepci. Za vše mohlo klučičí opilé fotbalové družstvo, které, i když lámavou artikulací, se řádně omluvilo. Následně na to když jsme si domlouvali pokoj jsem cítila mírné šimrání na bocích. "Nebojte mladá dámo, ten žlutý kanárek, co vám osahává pásek u kalhot je naše bábi. Za celý její život jsme neměli šanci pochopit, proč tohle lidem dělá, ale zvyknete si," řekl zřejmě její manžel.
Řekla jsem si, že po tak zajímavém úvodu by nebylo špatné prozkoumat hotel. První co upoutalo mojí pozornost byla šipka dolů a na ní ručně psaný nápis sauna a výřivka. Vypadalo to, jak kdybych to psala levou.................nohou.

Po tom, co jsem se (omylem) seznámila s celým personálem hotelu tak, že sem stále nemohla najít ty správné dveře, a personál byl překvapivě až podivně moc přívětivý, jsem našla konečně TY dveře. Řekněme, že to vevnitř zdaleka nebylo tak složité, jak venku, ale jelikož jsem nemohla najít vypínač, a místnost se saunou hledala poslepu, podmínky byly srovnatelné.
Nahmatala jsem malinkou kliku. A v domění, že je to jen kumbál jsem jen letmo otevřela. Ale hned mě ozářilo světlo a do obličeje vlepila pořádnou facku silná a horká pára. S přihmouřenýma očima a roztaženýma rukama jsem nahmatala, že místnost je úzká a vede dál a dál. Když k tomu připočtu, že jsem se jako obranný reflex na neznámou situaci i malinko ohla v kolenou, člověku to hned připomene retardovaného slepce, co si nasral do kalhot. Nebo malého bíleho vězně, kterému už nespočetněkrát spadlo mýdlo ve sprše plné "řádně namydlených" černochů.
Postupně jsem přes ten šum začala vnímat i zvuky. Nejprve jsem si myslela, že to byly jakésy výpary z okolních přístrojů, o jejchž existenci mi život doposud neposkytl moc informací. Ale jak jsem tak pokračovala dál, a mé oči začaly zaostřovat, před sebou se mi rýsovala sténající postava opravdu obézní ženy naložené v malé výřivé vaně. První dojem byl velmi zvláštní. Natolik zvláštní, že jsem neměla v plánu se o tom nikomu z chvilkového traumatu a šoku zmínit. Ale ve zlomku vteřiny, když si mé oči zvykly na okolní podmínky úplně, jsem spatřila, že to nebyla jedna velká obézní žena, ale drobná dáma svým tělem zakrývající a svým hekotem přehlušující pod sebou ležícího muže, který si to očividně užíval. Vše proběhlo velmi rychle, a já nebyla až tak nenápadná, aby si nestačili všimnout toho, že nad nimi stojí jakésy individum s křečovitě roztaženýma rukama a v podezřelém polosedu. "Máme společnost. Ale oblečenou společnost. To se mi nelíbí," pronesl muž, div se nezardousil bublinkama, jelikož jeho partnerka zvýšila intenzitu výření. "To je v pořádku nenechte se rušit," řekla jsem zakřiknutě a namířila si to do bezpečí.