Narodeniny

Eduard nám tak pekne rastie,
už je z neho starý chrapúň.
Né, to je sranda, tak veľa šťastie!
Svoje túžby a úchylky naplň.

Však od toho tu všetci sme.
Správaj sa, že život je len jeden,
a vytrvaj vo svojom sne.
Nechcem počuť "Ja na to jebem."

Tvoj roztúžený úsmev skrýva,
toľko lásky a aj zlobu.
Tak to bohužiaľ už býva,
nepredbehneš svoju dobu.

Keď stretneš  ňákú peknu čaju,
!opatrne! "vždyť to znáš."
Zákernosti v sebe majú,
my sme tvoji, ostaň náš.

Úchyl.

Číhá v rohu za záclonou,
vyhlíží tam mladé slečny.
Drbe lýtko holou nohou,
problém on má nekonečný.

Odkládá své oblečení,
jizvy odhaluje světu.
Sliny z úst mu lehce pění,
tehdy on je u rozkvětu.

Hladí svoje špeky dlaní,
čím dál tím víc směrem dolů,
tu prochází se kolem paní,
se psem velkým ke kolenu.

Není zase až tak mladá,
ale on už nahý je.
Tak ho mrazí jeho záda,
ta slast, tak té jsou závěje.

Těžce do okna si stoupá,
není zrovna dvakrát mladý.
Ovládla ho jeho touha,
chce být viděn, jak je nahý.

Žena nevěří svým očím,
zpočátku jen zaostřuje.
Avšak, když se pootočí,
zří, že v okně masturbuje.

Zkouší.

S tou chladnou tváří a úšklebkem klidným,
tak nelidsky listuje, prohlíží jména.
V takových chvílích si pokaždé myslím,
že miluje mne, jen já jsem ta jedna.

Tak líbezně se porozhlédne,
hledá někde oční kontakt.
Jen blázen se na tohle chytne.
Je až moc milá, jen předstírá takt.

Chce vědět datum, hraje si s čísly.
Prstem si jezdí, počítá jména.
Že nás to baví, tak to si myslí.
Živí se strachem, a mým zejména.

Však vždycky jméno padnout musí.
Konec těch muk je pouhá vidina.
Náhle tu ruka, tak hrdě se hlásí.
Ten dobrovolník je pro dnešek hrdina.

Metro.

Musím se procházet v té vlně smogu,

co tak hloupě se za mlhu převléká.

To každé boží ráno já znovu a znovu,

klesám tam pod zem.. Do metra.

Už blíží se ke mě to podzemní stvoření.

Já vždy naivně doufám v ten ranní zázrak.

Ten však hned zmizí. To už se nezmění.

Volného místa tam ani náznak.

Jen čirá hořkost doprovází jeho brzdy,

když pohlížím do těch plných oken.

Je mi líto přispívat mnou, jako vždy,

když lidé tak stěží couvnou byť krokem.

Za hodinu jen vteřina uplyne.

Zdá se být věčností, zabíjím čas.

Však všimnu si toho nízkého ramene,

přes které čtu článek přírodních krás.

Zde svojí slušnost občas proklínám.

Sice čtu přes ramena, ale hrdě stojím.

Taková chuť sednout jim do klína!

Jednou to udělám, toho se bojím.

Plýtvání hudbou.

V poslední době se snažím o jednu věc. Ani nevím, jak jí nazvat. Přechodný pokus? Trvalá zásada, nad kterou budou ostatní kroutit hlavou?
 Vypozorovala jsem, že když si pustím do sluchátek nějakou písničku, dost často se stává, že se najednou ocitnu na jejím konci, aniž bych zaznamenala například kytarové sólo, vrcholící refrén a všechny ty věci, při kterých mám nutkání zatínat pěsti a mrazí mě po zádech.
 Jednoduše si jí nevážím a nechám se unést myšlenkami. Ani ne myšlenkami navozenými tou písní. Jednoduše se na ní nesoustředím. Proč? Protože jí beru jako samozřejmost, že si jí můžu pustit kdykoli. A jelikož patřím mezi ty lidi (blázny), kteří věří, že věci mají svojí duši, (Například mi je líto, když počítač dlouho pracuje, když se prudce vytrhávají kabely ze zdi nebo když zapomenu boty v zimě na balkóně. Ne z technických důvodů, ale protože je to bolí.) tak stejně tak mi je líto i zbytečně puštěných písniček.
 Pak je tu ale ta druhá situace, která mě donutila se nad tím vším zamyslet. Když stejná písnička, kterou si denně pouštím, zazní v rádiu, jedinkrát se mi nestane, že by mi utekla jen mojí vlastní nepozorností k ní. Že bych si jí nevážila. Právě naopak. Nejkrásnější zážitky z písní jsem měla právě, když byly zahrány v rádiu nebo zazněly někde jinde, kde jsem taktéž neměla jistotu, že je tam ještě někdy uslyším.
 Proto si tedy dávám sluchátka do uší, jen když se na to cítím a také proto víc poslouchám rádiové hudební stanice. Tak schválně.