Až do příchodu na gympl jsem žila v tom, že Slováci a
Češi jsou „bratia“ a podle toho se také chovají. Občas nějaké to škádlení, ale
jinak bezproblémový, mírumilovný až rodinný vztah.
Kdepak.
Už asi rok čelím
realité a dostávám svalové křeče pokaždé, když se čas od času setkám
s urážejícími poznámkami jednoho „sourozence“ na toho druhého. A to už
z jakékoli strany.
Předtím to byly
akorát narážky jako třeba „To vy máte na Slovensku taky, jo?“ a nebo: „Tý Česi
majú niekedy via šťastna než rozumu.“
Člověk tomu nevěnoval
takovou pozornost. Avšak po mistrovství světa v hokeji se potvrdila krutá
pravda, že ty předešlé náznaky nebyly zas až tak nevinné a zanedbatelné, ale
smrtelně vážné. A když smrtelně, tak smrtelně.
Jako například
facebookový trolling zveřejnění hned po české prohře, kdy vlnu rozporů
rozpoutala funpage, jejímž přáním byl pád slovenského letadla. A to za velké
podpory jistě velmi sportovně založených lidí, kteří se smiřují s prohrou
tím, že dají like na takovouhle stránku. Čo už…. Smutné.
Ale musím uznat, že
jako troll to byl ovšem masterpiece.
Od té doby začínám vnímat samé soupeření, které mi po celá
léta sladké nevědomosti unikalo. „Vždyť Slováci nemají žádnou historii.“ Říká
ten, kdo sotva zná tu svojí. „To som nevedel, že to víno je české. Lebo kebyže
áno, nekúpil by som ho.“ Říká ten, jemuž kdyby se namluvilo, že to víno je
třeba ze Španělska, rozplýval by se nad ním.
Avšak pořád se ještě
objeví někdo z mých českých přátel, který poslouchá, když telefonuju
s rodinou, protože se mu líbí slovenština. A ještě pořád se najde někdo
z mých slovenských přátel, který po mě chce, abych ho vzala do Prahy,
kterou upřímně obdivuje.
Aby bylo jasno, Slovensko miluju, protože tam jsem doma. A Čechy zbožňujem, lebo sa tam ako doma cítim.
