Holka zlatá

Holka zlatá, dávej pozor,

z toho po zádech jde mráz.

Ten chlap by ti chtěl dělat dozor,

večer není vhodný čas.

Radši zahal přednosti,

ne pro každého jsou to samý.

Pro tebe náznak něžnosti,

mužům staví vzdušné stany.

Čeká na tvé plaché oči,

a to jak moc, a to jak hodně.

Na chvíli, v níž jsi bez pomoci,

za kterou může ta tvá sukně.

Další narozeniny

Další  přání formou básně,

těch už za sebou pár mám.

Však, že by mi to šlo ňák krásně.

Jedno kolik, já se znám.

Každý rým pečlivě leštím,

byť už nesmysl to je.

Když už máš mít ňáký štěstí,

aspoň tuny, závěje!

Však zdraví, na tom já lpím víc,

střež si ho, buď lakomcem.

Zkus mi v tomhle vyjít vstříc.

Nechcem skončit před koncem.

neboli, všechno nejlepší...:)

Predsa bratia

Až do příchodu na gympl jsem žila v tom, že Slováci a Češi jsou „bratia“ a podle toho se také chovají. Občas nějaké to škádlení, ale jinak bezproblémový, mírumilovný až rodinný vztah.

 Kdepak.

 Už asi rok čelím realité a dostávám svalové křeče pokaždé, když se čas od času setkám s urážejícími poznámkami jednoho „sourozence“ na toho druhého. A to už z jakékoli strany.

 Předtím to byly akorát narážky jako třeba „To vy máte na Slovensku taky, jo?“ a nebo: „Tý Česi majú niekedy via šťastna než rozumu.“

 Člověk tomu nevěnoval takovou pozornost. Avšak po mistrovství světa v hokeji se potvrdila krutá pravda, že ty předešlé náznaky nebyly zas až tak nevinné a zanedbatelné, ale smrtelně vážné. A když smrtelně, tak smrtelně.

 Jako například facebookový trolling zveřejnění hned po české prohře, kdy vlnu rozporů rozpoutala funpage, jejímž přáním byl pád slovenského letadla. A to za velké podpory jistě velmi sportovně založených lidí, kteří se smiřují s prohrou tím, že dají like na takovouhle stránku. Čo už…. Smutné.

 Ale musím uznat, že jako troll to byl ovšem masterpiece.

Od té doby začínám vnímat samé soupeření, které mi po celá léta sladké nevědomosti unikalo. „Vždyť Slováci nemají žádnou historii.“ Říká ten, kdo sotva zná tu svojí. „To som nevedel, že to víno je české. Lebo kebyže áno, nekúpil by som ho.“ Říká ten, jemuž kdyby se namluvilo, že to víno je třeba ze Španělska, rozplýval by se nad ním.

 Avšak pořád se ještě objeví někdo z mých českých přátel, který poslouchá, když telefonuju s rodinou, protože se mu líbí slovenština. A ještě pořád se najde někdo z mých slovenských přátel, který po mě chce, abych ho vzala do Prahy, kterou upřímně obdivuje. 

Aby bylo jasno, Slovensko miluju, protože tam jsem doma. A Čechy zbožňujem, lebo sa tam ako doma cítim.

USK

Sedím na balkóně a s plně prázdnou myslí hledím na své nehty. Prohlížím si ty nepřesné tahy žlutou a modrou. Je to už pěkně zničené a vypadá to nadmíru lacině. Ale kdyby mi někdo řekl, ať si to odlakuju, urazila bych se. Má hrdost by nastavila obrovskou zeď. Jsem plně rozhodnutá si tam ty barvy nechat až do jejich naprostého skonání. Když to řeknu méně poeticky a bez rozmyslu, chci si ty barvy nechat dokud se neseškrábou.

 Myšlenka, že jednou zmizí se mi jeví jako těžká metafora. Přirovnávám snad naše barvy na mých nehtech k mému vytrvání v basketbalu? Když říkám, že je tam chci mít až do úplného konce, ztotožňuje se mi to podvědomě s představou hrát ještě nespočet sezón? Nebo je to jen obyčejné blábolení o laku na nehty, které nemá žádný vliv na mé dosavadní plány? A to psát a kdoví co ještě. Nevím. Přímo netuším.

 Každopádně moje vděčnost za to, že jsem v té hře setrvala, je nevyslovitelná. Možná proto ji sepisuji. Ani nevím, co mě přimělo si sednou a psát. Nebo spíš, nevím, co mě přimělo psát o tomhle. O sportu. Místo toho, abych se radovala z dvoutýdenního volna, jsem si šla hned první den sama zaházet na koš na dětském hřišti s pískovou plochou.

 Mám takové tušení. Obávám se, že ne dobré. Ten fakt, že je pro mě tak těžké vyrovnat se s koncem, se mi snaží naznačit, že to nejlepší máme za sebou? Mám na mysli sezónu. A nebo mi akorát nejde do hlavy, jak to bylo skvělé, jelikož za ta léta, kdy mi do hlavy nešel vlastně ani celý basketbal, jsem si nedokázala představit, že mě může čekat sezóna jako je tahle.

 Jsem v příliš sentimentálním rozpoložení na to, abych to hodnotila s chladnou hlavou. Ale to neznamená, že teď nemám pravdu. Právě naopak. Velice krutě a silně naopak. Já tu pravdu mám. To, co teď pociťuji, je neskutečně skutečné. Vděk a stesk.

 Ale hlavně ten vděk…

Narodeniny

Eduard nám tak pekne rastie,
už je z neho starý chrapúň.
Né, to je sranda, tak veľa šťastie!
Svoje túžby a úchylky naplň.

Však od toho tu všetci sme.
Správaj sa, že život je len jeden,
a vytrvaj vo svojom sne.
Nechcem počuť "Ja na to jebem."

Tvoj roztúžený úsmev skrýva,
toľko lásky a aj zlobu.
Tak to bohužiaľ už býva,
nepredbehneš svoju dobu.

Keď stretneš  ňákú peknu čaju,
!opatrne! "vždyť to znáš."
Zákernosti v sebe majú,
my sme tvoji, ostaň náš.

Úchyl.

Číhá v rohu za záclonou,
vyhlíží tam mladé slečny.
Drbe lýtko holou nohou,
problém on má nekonečný.

Odkládá své oblečení,
jizvy odhaluje světu.
Sliny z úst mu lehce pění,
tehdy on je u rozkvětu.

Hladí svoje špeky dlaní,
čím dál tím víc směrem dolů,
tu prochází se kolem paní,
se psem velkým ke kolenu.

Není zase až tak mladá,
ale on už nahý je.
Tak ho mrazí jeho záda,
ta slast, tak té jsou závěje.

Těžce do okna si stoupá,
není zrovna dvakrát mladý.
Ovládla ho jeho touha,
chce být viděn, jak je nahý.

Žena nevěří svým očím,
zpočátku jen zaostřuje.
Avšak, když se pootočí,
zří, že v okně masturbuje.

Zkouší.

S tou chladnou tváří a úšklebkem klidným,
tak nelidsky listuje, prohlíží jména.
V takových chvílích si pokaždé myslím,
že miluje mne, jen já jsem ta jedna.

Tak líbezně se porozhlédne,
hledá někde oční kontakt.
Jen blázen se na tohle chytne.
Je až moc milá, jen předstírá takt.

Chce vědět datum, hraje si s čísly.
Prstem si jezdí, počítá jména.
Že nás to baví, tak to si myslí.
Živí se strachem, a mým zejména.

Však vždycky jméno padnout musí.
Konec těch muk je pouhá vidina.
Náhle tu ruka, tak hrdě se hlásí.
Ten dobrovolník je pro dnešek hrdina.