Koncentrace při hodině...

"Tak se snad pozdravíme. Pro tebe to platí také Tome." Pronesl učitel po příchodu do třídy. "Jak já nemám rád našeho učitele dějepisu. Nemám rád ty, co nemají rádi mě. Nikdy jsem nepochopil, co proti mně má. Co ho tak žere. To, že jsem ve třídě oblíbený? Nemůžu přeci za to, že on kdysi patřil mezi třídní hlodavce. Malé laboratorní myši s brýlemi sedicí v předních lavicích. Takový ti chytří bastardi, co se neustále diví, proč je nikdo nemá rád. A přesně to ostatní žere. To vyvolává nutkání ty lidi nemít v oblibě. Ten jejich údiv. Že oni za to nemůžou. Ale můžou! Nikdy jsem nepochopil jejich myšlení. Mají skvělé známky ale jsou naprosto neschopní se společensky adaptovat a zapadnout. Co neschopní. Oni ani nechtějí!
 Přesně to mi nikdy nešlo do hlavy. To jejich dobrovolné a vynucené odlišení od ostatních. Od těch oblíbených. Jejich arogantní a odbíjející odpovědi, když se jich někdo na něco zeptá. Potom se diví, proč ostatní jim neodpovídají už vůbec. Jejich kysele zkroucené ksichty, když je řeč o holkách. Potom se diví, že jim nadávají do buzerantů. Jejich neochota pomoct a udělat si lepší jméno tím, že nechají opsat úkol nebo test když je o to druhý v nouzi prosí. Potom se diví, proč jim ostatní nedovolí se zapojit mezi ně a proč nejsou nikam zváni. Tohle vše jim jde lépe než se učit. Divit se. Přitom si dobrovolně volí těžší cestu.
 Ano, ten učitel takový určitě byl. To se pozná. Proto mě nemá rád. Jsem jeho dětské trauma." Začal se Tom zlomyslně usmívat, prohlížejíce si učitelovo příšerně kousavé sako. Měl nutkání si podrbat záda už z pouhého pohledu na něj.
 "Máš snad něco na srdci?" zeptal se učitel, když si všimnul, jak na něj Tom civí s podivným úšklebkem. Nevěděl, co si o tom úsměvu má myslet.
 "Nic nic, v pořádku," odpověděl Tom pohotově. Učitelova otázka ho na chvíli probrala z jeho vztek si vybíjejících myšlenek. "Hej, pučíš mi pak ospat sešit? Dneska na to fakt seru," pošeptal Tomovi kamarád ze zadni lavici, rozhodnutý hodinu prospat. "Jojo," řekl Tom samozřejmě.
 "Pokud Tomáš tam vzadu nepřestane, může si sem ke mě sednou a zrekapitulovat mi celou minulou hodinu!" upozornil učitel iritujícím tónem se vzdvyženou bradou.
 "Sakra chlape! Vždyť si musel vidět, že začal mluvit jako první a ne já!" říkal si Tom radči v duchu. "Takhle se to dělá. Lidé si dávají věci opsat, drží při sobě. Jenže to on nikdy nezkusil. Teď si to určitě vyčítá." Mezitím jak Tom v duchu nadával, slyšel, jak se mu vzadu kamarád přátelsky vysmívá. Nespravedlivě z toho vyklouznul a teď mu to dával přiblblým hihňáním sežrat. Ale Tom věděl, že to nemyslí zle. Byl to kamarád. Měl ho rád.
 Mezitím vším byl učitel v plném proudu svého výkladu ale Tom neslyšel nic. Jeho myšlenky tvořili hustou clonu tlumící zvuk učitelových slov. Bylo to spíš takové otupené žvatlání díky splívajícím písmenům. Jako když má člověk zalehlé uši. "Hele, o čem teď kecá?" zeptal se Tom spolužáka po své levici. "Nevim vole, nějaký statistiky."
 "Jo aha," odpověděl Tom bez sebemenšího zájmu začít výklad poslouchat. "Hej, když jsme u těch statistik, víš, že 80 procent lidí se nejprve koukne na svý hovno před tím, než spláchne?" dodal spolužák po levici.  "Demente, ticho!" řekl Tom opatrně zadržující smích.
 "Co ty, děláš to?" zeptal se spolužák.
 "No, teď už nebudu," řekl Tom po očku sledující učitele, zda nic neslyší.
 "Proč ne? Co když tam najdeš něco zajímavýho? Třeba nějakou hračku, co ti v dětství záhadně zmizela?" V tu chvíli se Tom neudržel a vyprskl nahromaděný vzduch v ústech.
 "Pokud se Tomáš neuklidní, může nastoupit sem! Jsi nejrušivější element třídy, už toho mám dost!" prohlásil hrdě a nahlas učitel. "No to si děláš!" Tom se jen tak tak držel aby to neřekl nahlas."Určitě ho nežeru jen já. Je napjatej jak prkno. Frigidní idiot. Že prej má manželku. To bych chtěl teda vidět jak to u nich vypadá." V duchu přitvrdil Tom naprosto si nevšímaje učitelův výklad. "Ten to určitě neměl roky. Zoufalec. Nebo jo, klidně měl. Jeho forma sexuálního života spočívá v tom, že manželka mu sice nedá, ale naštěstí pro něj spí tvrdě s otevřenou pusou. Zoufalec!!" rozohnil se v duchu Tom.
 "Tak a odpověď na otázku nám řekne Tomáš," oslovil Toma učitel. Tom se vyděsil, protože nic neslyšel. Neměl ponětí, jak zněla otázka. V panice se rozhlížel hledajíce pomoc a všiml si spolužáka po levici jak mu nápomocně šeptá: "Adolf Hitler... Adolf Hitler!.."
 "Adolf Hitler," řekl Tom s úlevou a hrdým úsměvem, který měl naznačovat, ať si učitel všimne, jak mu kámoši ve třídě pomáhají.
 "Takže ty tvrdíš, že třetím českým prezidentem byl....Adolf Hitler?" řekl udiveně učitel. Tom se vztekle ohlédl a uviděl spolužáka po své levici jak se může potrhat smíchy.

Opiči život pod psa...(první část)

Jmenuju se Frankfurt Volčestr. Přátelé mi říkají Franku. Mé kořeny jsou z Turecka ale pracuji jako pouliční bavič na rušném londýnském náměstí. A co, že dělám? Hraji na činely. Nechápu, co na tom lidi baví. Je to jenom monotónní mlácení činelů o sebe v jednom rytmu, ale máme to v rodině. Můj otec, můj dědeček a můj pradědeček hráli také na činely. Jen můj prapradědeček kradl koně.

 Ale i když to máme v rodině, jsem jediný, kdo se s tím nedokáže prosadit. (stejně jako můj prapradědeček) Ale problém je, že nemůžu dělat nic jiného. Nevím, jak si ty činely sundat. Ale co jsem teda v tom životě alespoň dokázal? Dokázal jsem se stát závislým na cigaretách a pervitinu. Tím šel můj život do sraček. Jo a mimochodem… Jsem opice.

 Jednoho sychravého dne se Frank silou mocí snažil udržet pravidelný rytmus svých monotónních činelů a vydělat si alespoň na každodenní dávku. Byl to jeden z těch dnů, kdy vykouknete z okna a nechce se vám vyjít ven. Jste rádi, že jste doma v teple a nad hlavou máte střechu. Což ale Frank neměl. Z hlubokého šumění kapek dopadajících na téměř prázdný nudný londýnský chodník se ozývaly pouze činely. Zoufalé údery s menší arytmií díky stále se zvyšujícím abstinenčním příznakům a hladu. Snažil se vzpomenou si na domov, který kdysi míval. Na líbezné nedělní údery do dřevěné desky s masem, kdy jeho matka naklepávala řízky, na spolehlivě měkkou postel, na otcovy křivé zuby, které se odhalily při každém jeho úsměvu a na pocit bezpečí. „Ach ty jeho zuby.“ Při nich se jeho myšlenky na chvíli pozastavily. Ani si pořádně nevybavoval jeho tvář, jen ty zuby. Podivně do leva se naklánějící zežloutlé zuby. Něco takového měl v ústech jen jeho otec. Ale což o tom.

 Frank se rozhlížel a nikoho neviděl. Až na temnou siluetu rýsující se proti němu v hustém dešti. Nevěnoval tomu moc pozornost. Chtěl vypadnout z toho deště. Tudíž přestal vytvářet ty jednotvárné zvuky, které ho už doslova deptaly. Sklonil hlavu a sáhl do kapsy své cirkusové vestičky, ve které měl cigaretový nedopalek, který ráno našel na autobusové zastávce a šetřil si ho celý den.

 V dešti mu neškrtlo ani zapalovačem.. A i kdyby ano, bylo by mu to k ničemu. Nedopalek byl příliš mokrý na to, aby hořel. V neustálé zoufalé snaze vzkřísit zapalovač si uvědomil, že mu přestalo kapat za krk. Vzhlédl a uviděl, jak nad ním stojí muž s deštníkem. Ten, koho viděl v dálce.

 „Není ti zima chlapče?“

 „No, možná. Proč se ptáte?“ odvětil Frank s udivením. Už dlouho neslyšel tak starostlivou otázku.

 „Ale určitě máš hlad, že?“

 „No, to mám,“ odpověděl opatrně, snažíce se zaostřit na mužovu tvář. Ale stín, co deštník vrhal, mu jí zakrýval.

 „V tom případě nepohrdneš teplou zeleninovou polévkou.“

 „Proč ne.“ Snažil se Frank zakrýt to nadšení, jaké v něm ta věta vyvolala. Zeleninová polévka mu totiž připomněla domov.

 „Tak se tedy pojďme schovat,“ řekl muž. Frank se vzdálil pár kroků, aby si vzal svůj červený turecký klobouček. Prohrábl jej a vytáhl pár stříbrných mincí. Poté z něj vylil nahromaděnou vodu a vyrazili na již dříve zmíněnou polévku.

 Muž už zkušeně otevřel dveře a vpustil Franka jako prvního. Nad dveřmi se ozval klasický zákaznický zvonek. Frankovi se to líbilo. Každý zvuk se mu líbil víc, než rachot činelů. Ale bylo mu blbé ty dveře otevřít a zavřít ještě jednou jen pro připomenutí toho líbezného zvuku. Nechal to být a rozhlédl se. Na druhé straně podniku u stolu pro dva hned vedle stěny mu muž odsunoval židli a čekal, až se usadí. Jak se tak po cestě k židli rozhlížel dál, líbilo se mu tam. Přišlo mu to tam útulné.

 Usadili se a po necelé minutě k nim přikulhala prostorově výrazná a časem už opotřebovaná servírka s chlupatou bradavicí na levém líci.

 „Budete si přát?“ řekla otráveně chraplavým hlasem celoživotního kuřáka a nejdelší chlup na bradavici se jí vesele rozechvěl. Nebyl to obyčejný chlup. Tenhle byl opravdu dlouhý. Ani ta bradavice nebyla normální. Ta bradavice měla bradavici.

 „Dvě zeleninové polévky,“ odvětil muž slušně si nevšímajíce servírčina obličeje na rozdíl od Franka, který z něj s otevřenými ústy nemohl spustit oči.

 Servírka se otočila a svým enormním pozadím jim zakryla výhled na celý podnik.

 „Jak se jmenuješ mladíku?“

 „Frankfurt. Přátelé mi říkají Frank. Tedy, říkali. Když jsem ještě nějaké měl.“

 „A daří se ti jak?“

 „No, dost špatně. Snad vidíte, jak si vydělávám,“ odpověděl Frank zoufale, nezajímaje ho informace o neznámém muži. Jen se těšil na to, jak se konečně nají.

 „Jak ses k tomuhle vůbec dostal?“

 Frank si prohrábl mokré vlasy a řekl: „No, to je dlouhý příběh.“

 „Tak můžeš začít. Já mám času dost.“ Frank se tedy pustil do vyprávění.

Napsali v mírumilovné spolupráci: já a můj věrný kamarád Honza Somol

Katarína napsala básničku! :-O

Na jakém základě tohle vzniklo? To vím. Ale co mě vůbec vedlo k veršovanému způsobu vyjádření a proč jsem sakra po dlouhé době chytla opět poetické choutky? To nevím. Vrátím se tedy radči k tomu, co vím.
 Nevím jak to mají ostatní, ale s přibývající tmou a blížící se nocí se mě zmocňuje čím dál tím větší sentiment a upřímnost. Vnímám věci jinak než za denního světla. Beru si je více k tělu a nechám je, ať si manipulují s mými city. Mé odpovědi na otázky jsou jiné. Upřímnější. Mnohdy nechtíc. Mnohdy si na druhý den říkám: "Sakra jak jsem to jen včera mohla říct!" Ale holt to tak je... Kvůli tmě, kvůli noci. A to v téhle básni(čce) noci vyčítám. Jak je lstivá a jak díky (teda spíš kvůli!) ní některá slova, co jsou pod povrchem, vyplouvají na povrch. Vyčítám jí to. Ale tak hezky, opatrně a taktně si myslím....

 Noc umí být mrcha

V pochmurném odpoledni se tak něžně stmívá,

noc cituplně s láskou přikrývá nás tmou.

Opatrně svůj chtíč vše pohltit skrývá,

svou trpělivostí, klidem a jistotou.

Proč jí vždycky naletím, a nechám se tak lehce svést?

Mnozí neví, že tma nezakrývá ale odhaluje.

Noc je chytrá, hravá, výčitky v nás nechá kvést.

To, co s falší dává nám, my upřímně jí opětujem.

City, slova, touhy, hříchy….též pravdu.

Mateřským citem nás ovívá a já,

Opilá tmou a nocí jí vše říci prahnu,

A rozumné ráno mě vždy otcovsky potrestá…