Koncentrace při hodině...

"Tak se snad pozdravíme. Pro tebe to platí také Tome." Pronesl učitel po příchodu do třídy. "Jak já nemám rád našeho učitele dějepisu. Nemám rád ty, co nemají rádi mě. Nikdy jsem nepochopil, co proti mně má. Co ho tak žere. To, že jsem ve třídě oblíbený? Nemůžu přeci za to, že on kdysi patřil mezi třídní hlodavce. Malé laboratorní myši s brýlemi sedicí v předních lavicích. Takový ti chytří bastardi, co se neustále diví, proč je nikdo nemá rád. A přesně to ostatní žere. To vyvolává nutkání ty lidi nemít v oblibě. Ten jejich údiv. Že oni za to nemůžou. Ale můžou! Nikdy jsem nepochopil jejich myšlení. Mají skvělé známky ale jsou naprosto neschopní se společensky adaptovat a zapadnout. Co neschopní. Oni ani nechtějí!
 Přesně to mi nikdy nešlo do hlavy. To jejich dobrovolné a vynucené odlišení od ostatních. Od těch oblíbených. Jejich arogantní a odbíjející odpovědi, když se jich někdo na něco zeptá. Potom se diví, proč ostatní jim neodpovídají už vůbec. Jejich kysele zkroucené ksichty, když je řeč o holkách. Potom se diví, že jim nadávají do buzerantů. Jejich neochota pomoct a udělat si lepší jméno tím, že nechají opsat úkol nebo test když je o to druhý v nouzi prosí. Potom se diví, proč jim ostatní nedovolí se zapojit mezi ně a proč nejsou nikam zváni. Tohle vše jim jde lépe než se učit. Divit se. Přitom si dobrovolně volí těžší cestu.
 Ano, ten učitel takový určitě byl. To se pozná. Proto mě nemá rád. Jsem jeho dětské trauma." Začal se Tom zlomyslně usmívat, prohlížejíce si učitelovo příšerně kousavé sako. Měl nutkání si podrbat záda už z pouhého pohledu na něj.
 "Máš snad něco na srdci?" zeptal se učitel, když si všimnul, jak na něj Tom civí s podivným úšklebkem. Nevěděl, co si o tom úsměvu má myslet.
 "Nic nic, v pořádku," odpověděl Tom pohotově. Učitelova otázka ho na chvíli probrala z jeho vztek si vybíjejících myšlenek. "Hej, pučíš mi pak ospat sešit? Dneska na to fakt seru," pošeptal Tomovi kamarád ze zadni lavici, rozhodnutý hodinu prospat. "Jojo," řekl Tom samozřejmě.
 "Pokud Tomáš tam vzadu nepřestane, může si sem ke mě sednou a zrekapitulovat mi celou minulou hodinu!" upozornil učitel iritujícím tónem se vzdvyženou bradou.
 "Sakra chlape! Vždyť si musel vidět, že začal mluvit jako první a ne já!" říkal si Tom radči v duchu. "Takhle se to dělá. Lidé si dávají věci opsat, drží při sobě. Jenže to on nikdy nezkusil. Teď si to určitě vyčítá." Mezitím jak Tom v duchu nadával, slyšel, jak se mu vzadu kamarád přátelsky vysmívá. Nespravedlivě z toho vyklouznul a teď mu to dával přiblblým hihňáním sežrat. Ale Tom věděl, že to nemyslí zle. Byl to kamarád. Měl ho rád.
 Mezitím vším byl učitel v plném proudu svého výkladu ale Tom neslyšel nic. Jeho myšlenky tvořili hustou clonu tlumící zvuk učitelových slov. Bylo to spíš takové otupené žvatlání díky splívajícím písmenům. Jako když má člověk zalehlé uši. "Hele, o čem teď kecá?" zeptal se Tom spolužáka po své levici. "Nevim vole, nějaký statistiky."
 "Jo aha," odpověděl Tom bez sebemenšího zájmu začít výklad poslouchat. "Hej, když jsme u těch statistik, víš, že 80 procent lidí se nejprve koukne na svý hovno před tím, než spláchne?" dodal spolužák po levici.  "Demente, ticho!" řekl Tom opatrně zadržující smích.
 "Co ty, děláš to?" zeptal se spolužák.
 "No, teď už nebudu," řekl Tom po očku sledující učitele, zda nic neslyší.
 "Proč ne? Co když tam najdeš něco zajímavýho? Třeba nějakou hračku, co ti v dětství záhadně zmizela?" V tu chvíli se Tom neudržel a vyprskl nahromaděný vzduch v ústech.
 "Pokud se Tomáš neuklidní, může nastoupit sem! Jsi nejrušivější element třídy, už toho mám dost!" prohlásil hrdě a nahlas učitel. "No to si děláš!" Tom se jen tak tak držel aby to neřekl nahlas."Určitě ho nežeru jen já. Je napjatej jak prkno. Frigidní idiot. Že prej má manželku. To bych chtěl teda vidět jak to u nich vypadá." V duchu přitvrdil Tom naprosto si nevšímaje učitelův výklad. "Ten to určitě neměl roky. Zoufalec. Nebo jo, klidně měl. Jeho forma sexuálního života spočívá v tom, že manželka mu sice nedá, ale naštěstí pro něj spí tvrdě s otevřenou pusou. Zoufalec!!" rozohnil se v duchu Tom.
 "Tak a odpověď na otázku nám řekne Tomáš," oslovil Toma učitel. Tom se vyděsil, protože nic neslyšel. Neměl ponětí, jak zněla otázka. V panice se rozhlížel hledajíce pomoc a všiml si spolužáka po levici jak mu nápomocně šeptá: "Adolf Hitler... Adolf Hitler!.."
 "Adolf Hitler," řekl Tom s úlevou a hrdým úsměvem, který měl naznačovat, ať si učitel všimne, jak mu kámoši ve třídě pomáhají.
 "Takže ty tvrdíš, že třetím českým prezidentem byl....Adolf Hitler?" řekl udiveně učitel. Tom se vztekle ohlédl a uviděl spolužáka po své levici jak se může potrhat smíchy.