Nevím jak to mají ostatní, ale s přibývající tmou a blížící se nocí se mě zmocňuje čím dál tím větší sentiment a upřímnost. Vnímám věci jinak než za denního světla. Beru si je více k tělu a nechám je, ať si manipulují s mými city. Mé odpovědi na otázky jsou jiné. Upřímnější. Mnohdy nechtíc. Mnohdy si na druhý den říkám: "Sakra jak jsem to jen včera mohla říct!" Ale holt to tak je... Kvůli tmě, kvůli noci. A to v téhle básni(čce) noci vyčítám. Jak je lstivá a jak díky (teda spíš kvůli!) ní některá slova, co jsou pod povrchem, vyplouvají na povrch. Vyčítám jí to. Ale tak hezky, opatrně a taktně si myslím....
Noc umí být mrcha
V pochmurném odpoledni se tak něžně stmívá,
noc cituplně s láskou přikrývá nás tmou.
Opatrně svůj chtíč vše pohltit skrývá,
svou trpělivostí, klidem a jistotou.
Proč jí vždycky naletím, a nechám se tak lehce svést?
Mnozí neví, že tma nezakrývá ale odhaluje.
Noc je chytrá, hravá, výčitky v nás nechá kvést.
To, co s falší dává nám, my upřímně jí opětujem.
City, slova, touhy, hříchy….též pravdu.
Mateřským citem nás ovívá a já,
Opilá tmou a nocí jí vše říci prahnu,
A rozumné ráno mě vždy otcovsky potrestá…
Žádné komentáře:
Okomentovat