Opiči život pod psa...(první část)

Jmenuju se Frankfurt Volčestr. Přátelé mi říkají Franku. Mé kořeny jsou z Turecka ale pracuji jako pouliční bavič na rušném londýnském náměstí. A co, že dělám? Hraji na činely. Nechápu, co na tom lidi baví. Je to jenom monotónní mlácení činelů o sebe v jednom rytmu, ale máme to v rodině. Můj otec, můj dědeček a můj pradědeček hráli také na činely. Jen můj prapradědeček kradl koně.

 Ale i když to máme v rodině, jsem jediný, kdo se s tím nedokáže prosadit. (stejně jako můj prapradědeček) Ale problém je, že nemůžu dělat nic jiného. Nevím, jak si ty činely sundat. Ale co jsem teda v tom životě alespoň dokázal? Dokázal jsem se stát závislým na cigaretách a pervitinu. Tím šel můj život do sraček. Jo a mimochodem… Jsem opice.

 Jednoho sychravého dne se Frank silou mocí snažil udržet pravidelný rytmus svých monotónních činelů a vydělat si alespoň na každodenní dávku. Byl to jeden z těch dnů, kdy vykouknete z okna a nechce se vám vyjít ven. Jste rádi, že jste doma v teple a nad hlavou máte střechu. Což ale Frank neměl. Z hlubokého šumění kapek dopadajících na téměř prázdný nudný londýnský chodník se ozývaly pouze činely. Zoufalé údery s menší arytmií díky stále se zvyšujícím abstinenčním příznakům a hladu. Snažil se vzpomenou si na domov, který kdysi míval. Na líbezné nedělní údery do dřevěné desky s masem, kdy jeho matka naklepávala řízky, na spolehlivě měkkou postel, na otcovy křivé zuby, které se odhalily při každém jeho úsměvu a na pocit bezpečí. „Ach ty jeho zuby.“ Při nich se jeho myšlenky na chvíli pozastavily. Ani si pořádně nevybavoval jeho tvář, jen ty zuby. Podivně do leva se naklánějící zežloutlé zuby. Něco takového měl v ústech jen jeho otec. Ale což o tom.

 Frank se rozhlížel a nikoho neviděl. Až na temnou siluetu rýsující se proti němu v hustém dešti. Nevěnoval tomu moc pozornost. Chtěl vypadnout z toho deště. Tudíž přestal vytvářet ty jednotvárné zvuky, které ho už doslova deptaly. Sklonil hlavu a sáhl do kapsy své cirkusové vestičky, ve které měl cigaretový nedopalek, který ráno našel na autobusové zastávce a šetřil si ho celý den.

 V dešti mu neškrtlo ani zapalovačem.. A i kdyby ano, bylo by mu to k ničemu. Nedopalek byl příliš mokrý na to, aby hořel. V neustálé zoufalé snaze vzkřísit zapalovač si uvědomil, že mu přestalo kapat za krk. Vzhlédl a uviděl, jak nad ním stojí muž s deštníkem. Ten, koho viděl v dálce.

 „Není ti zima chlapče?“

 „No, možná. Proč se ptáte?“ odvětil Frank s udivením. Už dlouho neslyšel tak starostlivou otázku.

 „Ale určitě máš hlad, že?“

 „No, to mám,“ odpověděl opatrně, snažíce se zaostřit na mužovu tvář. Ale stín, co deštník vrhal, mu jí zakrýval.

 „V tom případě nepohrdneš teplou zeleninovou polévkou.“

 „Proč ne.“ Snažil se Frank zakrýt to nadšení, jaké v něm ta věta vyvolala. Zeleninová polévka mu totiž připomněla domov.

 „Tak se tedy pojďme schovat,“ řekl muž. Frank se vzdálil pár kroků, aby si vzal svůj červený turecký klobouček. Prohrábl jej a vytáhl pár stříbrných mincí. Poté z něj vylil nahromaděnou vodu a vyrazili na již dříve zmíněnou polévku.

 Muž už zkušeně otevřel dveře a vpustil Franka jako prvního. Nad dveřmi se ozval klasický zákaznický zvonek. Frankovi se to líbilo. Každý zvuk se mu líbil víc, než rachot činelů. Ale bylo mu blbé ty dveře otevřít a zavřít ještě jednou jen pro připomenutí toho líbezného zvuku. Nechal to být a rozhlédl se. Na druhé straně podniku u stolu pro dva hned vedle stěny mu muž odsunoval židli a čekal, až se usadí. Jak se tak po cestě k židli rozhlížel dál, líbilo se mu tam. Přišlo mu to tam útulné.

 Usadili se a po necelé minutě k nim přikulhala prostorově výrazná a časem už opotřebovaná servírka s chlupatou bradavicí na levém líci.

 „Budete si přát?“ řekla otráveně chraplavým hlasem celoživotního kuřáka a nejdelší chlup na bradavici se jí vesele rozechvěl. Nebyl to obyčejný chlup. Tenhle byl opravdu dlouhý. Ani ta bradavice nebyla normální. Ta bradavice měla bradavici.

 „Dvě zeleninové polévky,“ odvětil muž slušně si nevšímajíce servírčina obličeje na rozdíl od Franka, který z něj s otevřenými ústy nemohl spustit oči.

 Servírka se otočila a svým enormním pozadím jim zakryla výhled na celý podnik.

 „Jak se jmenuješ mladíku?“

 „Frankfurt. Přátelé mi říkají Frank. Tedy, říkali. Když jsem ještě nějaké měl.“

 „A daří se ti jak?“

 „No, dost špatně. Snad vidíte, jak si vydělávám,“ odpověděl Frank zoufale, nezajímaje ho informace o neznámém muži. Jen se těšil na to, jak se konečně nají.

 „Jak ses k tomuhle vůbec dostal?“

 Frank si prohrábl mokré vlasy a řekl: „No, to je dlouhý příběh.“

 „Tak můžeš začít. Já mám času dost.“ Frank se tedy pustil do vyprávění.

Napsali v mírumilovné spolupráci: já a můj věrný kamarád Honza Somol