Sedím na balkóně a s plně prázdnou myslí hledím na své
nehty. Prohlížím si ty nepřesné tahy žlutou a modrou. Je to už pěkně zničené a
vypadá to nadmíru lacině. Ale kdyby mi někdo řekl, ať si to odlakuju, urazila
bych se. Má hrdost by nastavila obrovskou zeď. Jsem plně rozhodnutá si tam ty
barvy nechat až do jejich naprostého skonání. Když to řeknu méně poeticky a bez
rozmyslu, chci si ty barvy nechat dokud se neseškrábou.
Myšlenka, že jednou
zmizí se mi jeví jako těžká metafora. Přirovnávám snad naše barvy na mých
nehtech k mému vytrvání v basketbalu? Když říkám, že je tam chci mít
až do úplného konce, ztotožňuje se mi to podvědomě s představou hrát ještě
nespočet sezón? Nebo je to jen obyčejné blábolení o laku na nehty, které nemá
žádný vliv na mé dosavadní plány? A to psát a kdoví co ještě. Nevím. Přímo
netuším.
Každopádně moje
vděčnost za to, že jsem v té hře setrvala, je nevyslovitelná. Možná proto
ji sepisuji. Ani nevím, co mě přimělo si sednou a psát. Nebo spíš, nevím, co mě
přimělo psát o tomhle. O sportu. Místo toho, abych se radovala z dvoutýdenního
volna, jsem si šla hned první den sama zaházet na koš na dětském hřišti
s pískovou plochou.
Mám takové tušení.
Obávám se, že ne dobré. Ten fakt, že je pro mě tak těžké vyrovnat se
s koncem, se mi snaží naznačit, že to nejlepší máme za sebou? Mám na mysli
sezónu. A nebo mi akorát nejde do hlavy, jak to bylo skvělé, jelikož za ta
léta, kdy mi do hlavy nešel vlastně ani celý basketbal, jsem si nedokázala
představit, že mě může čekat sezóna jako je tahle.
Ale hlavně ten vděk…