USK

Sedím na balkóně a s plně prázdnou myslí hledím na své nehty. Prohlížím si ty nepřesné tahy žlutou a modrou. Je to už pěkně zničené a vypadá to nadmíru lacině. Ale kdyby mi někdo řekl, ať si to odlakuju, urazila bych se. Má hrdost by nastavila obrovskou zeď. Jsem plně rozhodnutá si tam ty barvy nechat až do jejich naprostého skonání. Když to řeknu méně poeticky a bez rozmyslu, chci si ty barvy nechat dokud se neseškrábou.

 Myšlenka, že jednou zmizí se mi jeví jako těžká metafora. Přirovnávám snad naše barvy na mých nehtech k mému vytrvání v basketbalu? Když říkám, že je tam chci mít až do úplného konce, ztotožňuje se mi to podvědomě s představou hrát ještě nespočet sezón? Nebo je to jen obyčejné blábolení o laku na nehty, které nemá žádný vliv na mé dosavadní plány? A to psát a kdoví co ještě. Nevím. Přímo netuším.

 Každopádně moje vděčnost za to, že jsem v té hře setrvala, je nevyslovitelná. Možná proto ji sepisuji. Ani nevím, co mě přimělo si sednou a psát. Nebo spíš, nevím, co mě přimělo psát o tomhle. O sportu. Místo toho, abych se radovala z dvoutýdenního volna, jsem si šla hned první den sama zaházet na koš na dětském hřišti s pískovou plochou.

 Mám takové tušení. Obávám se, že ne dobré. Ten fakt, že je pro mě tak těžké vyrovnat se s koncem, se mi snaží naznačit, že to nejlepší máme za sebou? Mám na mysli sezónu. A nebo mi akorát nejde do hlavy, jak to bylo skvělé, jelikož za ta léta, kdy mi do hlavy nešel vlastně ani celý basketbal, jsem si nedokázala představit, že mě může čekat sezóna jako je tahle.

 Jsem v příliš sentimentálním rozpoložení na to, abych to hodnotila s chladnou hlavou. Ale to neznamená, že teď nemám pravdu. Právě naopak. Velice krutě a silně naopak. Já tu pravdu mám. To, co teď pociťuji, je neskutečně skutečné. Vděk a stesk.

 Ale hlavně ten vděk…