Generál Roustbíf...

Pan generál Roustbíf míval různá období. Záleželo hodně na počasí, jeho známých, probuzení a tak podobně. Bylo samozřejmě mnohem více faktorů, od kterých se odvíjela jeho nálada. Ale tohle byly ty nejzákladnější. Vlastně ani nevím, proč mu mám říkat generále. Žádný generál to není. Jednou mi to prostě řekl při prohlídce pavilonu šelem v New Yourkské zoo, kam se jedno rána rozhodl zajet. Teda spíš zaletět. Hrdě stojící jako pravítko, s rukama za zády a se zamyšleným výrazem hleděl na spícího leoparda ležícího podivně na zádech a pravil: "Od teď mi říkej generále.."
 A tak se také stalo.. Občas míval klidné období a chtěl po mě jednoduché věci. Přál si třeba masážní křeslo s pravíma rukama těch nejlepších masérů světa. Vydrželo mu to asi týden, dokud si nezačal stěžovat, že mu až podezřele moc sahají na zadek.
 Také třeba chtěl, abych mu zařídil probuzení ve velrybím žaludku. Byl fascinovám filmem Hledá se Nemo a jeho nejoblíbenější scéna byla, jak se rybičky dostali ven z velryby a ona byla překvapivě milá.
 "Taky chci mít za kamarádku velrybu. Chodili bychom jí navštěvovat, že Leonardo?"
 "Samozřejmě generále."
 "Pane generále!" opravil mě a šibalsky se na mě usmál. Dodnes nevím, co si o tom ůsměvu mám myslet. Ale věděl jsem, že se nemám čeho bát.
 Někdy měl vynikající náladu a tak si jednou rozkázal pandu mluvící pozpátku. Bavil se s ní celý den. Ona mu diktovala a on hádal. Náramně se s ní nasmál.
 Chvilku mi trvalo pochopit, co myslel tím svým neustálým: "Ilič s eřuk icch."
 Zařizoval jsem mu téměř všechno. Když pršelo, proměnil jsem mu kapky vody v pivo. Když sněžilo, musel jsem mu přeměnit vločky na šlehačku. Ikdyž, v tomhle případě to bylo různé. Šlehačka, vanilková zmrzlina, jogurtový shake, a cukrová vata. Popřípadě pomerančová, co se týče žlutého sněhu.
 Když foukal vítr, proměnil jsem ho v lehký vánek s čerstvou horskou vůní. Tak to měl nejradši. Našla se ale jedna věc, ve které nikdy pomoct nechtěl. Jedna jediná. Ani sebemenší lusknutí prstu. A to ženy...
 Nevím proč. Asi byl moc hrdý na to, abych mu pomáhal se ženami. Byl to ale neskutečný smolař, co se týče žen. Co vím, za život měl jen jednu. Jakousy slečnu Finčovou. Nebyla moc hezká. A navíc to byla nevlastní sestřenice ze třetího kolena.
 Ale to byla minulost. Už dlouho dobu byl beznadějně zamilovaný do Emily Grýnhemoné. Zkoušl různé fígle. Od růží pode dveřmi až po hejno plameňáků letících ve tvaru srdce. Byl tak zoufalý... Nic nezabralo. Ala na druhou stranu, to její odmítání se mu tak líbilo. Hnalo ho to dál a dál. Ženská nedobytnost ho vzrušovala.
 Ale to čekání bylo úmorné.. Jednoho dne se rozhodl zajít za ní osobně. Rozhodl se zkoncovat s velkými gesty. Když nezabraly plameňáci, tak na ní dary asi neplatí. Rozhodl se jí dát své srdce na dlaň. (ne doslova) Vylít všechny své city. Doslova je vyždímat.(doslova!) Nebyl ani tak nervózní. Byl na to až moc utrápený na to, aby se třásl jak drahý pes. Řekl si teď nebo nikdy. Počítal s tím nejhorším. Vevnitř. Ale navenek to nedával najevo.
 Bylo mi ho velmi líto. Věděl jsem totiž, že v ten den měla Emily Grýnhemová příšernou náladu. Nezvedala telefony, nepřijímala návštěvy. Ale na generálu Roustbífovi bylo vidět, že to odložit jednodše nešlo. Vydal se za ní a mě se třásly ruce. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem výslovně zakázáno mu pomáhat se ženami.. Ale musel jsem to porušit. Prostě musel. Neudělal jsem nic velkého. Nezařídil jsem mu jistou lásku slečny Grýnhemové. Ani jednodení zamilovanost. Ani jednohodinovou. Nic z toho.
 Zařídil jsem jí jen ten den dobrou náladu. Zvýšil jsem jeho naději o pár nepatrných procent.  Nemohl jsem ho totiž vidět nadále tak zkleslého. Emily Grýnhemová nebyla očarována. Byla sama sebou. V lepší náladě. Ale byla to ona. Kdyby ne, a generál by se to dozvěděl, do smrti by mi neodpustil. Ani po tom. Nikdy..
 Sledoval jsem ho, jak se blíží ke dveřím. Byl jsem za oknem. Nic jsem neslyšel. Ona běhěm pěti vteřin otevřela dveře. Měla na sobě světlé letní šaty po kolena. Za malým uchem mezi jemnými vlasy zastrčenou sedmikrásku a jedno ramínko od šatů jí viselo na jejím tak překrásném křehkém rameni.
 Generál se ale nenechal omráčit její krásou ale hrdě spustil. Pot ze mě jen stékal jak jsem mu držel palce. Asi po minutě se na jejích rtech začal rýsovat usměv a v jejích očích bylo vidět čisté dojetí a štěstí. Generál pokračoval dál ale ona ho zastavila polibkem..
 Dostal vše, co v životě chtěl, ale to, co opravdu pro život potřeboval, si zařídil sám. Vsadím se, že i kdyby měla tu původní špatnou náladu, jemu by se to povedlo..
 Od toho pohledu na ty dva jsem věděl, že tady má práce skončila..

Uvězněná ve spánku...

Laura měla za sebou obyčejný den. Uléhala s ryzí spokojeností. Nemyslela na věci, co se jí povedly. Myslela na to, jak se jí za celý den nepodařilo jedinou věc pokazit. Jediný šrám na duši, neúmyslný čin, špatně pochopené gesto, nevážené slovo... Nic z toho se za ten den neudálo. Usla hned v blažené, jelikož jí nic netížilo.. Nemyslela na nic..
 Z linoucího se klidu a pravidelných vln dechu se z ničeho nic ocitla v koupelně. Cítila studený pot mezi prsty na rukou, návaly tepla a chladu a husí kůži na stehnech. Téměř nepopsatelný pocit.
 Koupelna byla sice zavřená, ale ona věděla, že je sama. Že venku nikdo není a pocítila nevídanou volnost, která jí přesto trochu naháněla strach. Tohle všechno Laura vnímala. Byla do sebe naplno vžitá. Ale přes to všechno věděla, že to není reálné. Věděla, že je to sen. Tenhle dvojí pocit jí přišel tak samozřejmý a vůbec né zvláštní, což by jí za normálních okolností mimo snění a spánek přišlo. Neměla potřebu se probudit. Ani netušila, že by taková potřeba mohla v tu chvíli existovat. Přesto ale věděla, že sní...
 Vstoupila do zrcadla, proti kterému stála. Jen tak. Zničeho nic. Prostě do něj vstoupila a nebylo na tom nic divného. Byla to samozřejmost.
 Ocitla se v obyčejném bytě. Nebylo na něm nic extra zvláštního. Jediné co bylo zvláštní bylo, že Laura nebyla součástí ničeho. Nebyla vidět, nebyla vnímána. Nebyla součástí existence. Byla jen obyčejný přihlížející, který byl ostatníma nepostřehnutelný. Důkazem toho byly i nereagující osoby, co se kolem ní v bytě pohybovaly. Dva muži. Zhruba stejně staři ale jeden z nich byl značně dominantnější. Druhý ho poslouchal na slovo, obsluhoval ho, bál se ho.. Každou chvíli se ustrašeně ohlížel, jako kdyby mu měl nad hlavou prásknout obrovský bič.
 Lauře se zdálo, že dění v bytě sleduje už dny. Byla jako Big Brother. Jako kamery ve Vyvolených. Mohla jít do jakéhokoli zákoutí bytu. Mohla ty muže sledovat kamkoli chtěla. A to zcela bez povšimnutí.
 Zvláštní také bylo, že za celou tu dobu, co tam Laura strávila, ani jeden z těch mužů nepromluvil. Nikdo nevydal ani hlásku. Jejich činy a gesta byly natolik čitelné a pochopitelné, žeza celou tu dobu nepadlo ani slovo. Laura ty dva muže po celou dobu sledovala a nijak nezasahovala do jejich soužití. každý den jen plynoucí čas, a ticho. Až jednoho večera..
"Co tady děláš?" zeptal se dominantnější muž sedicí na gauči. Na Lauru nekoukl. Hleděl dopředu do zdi. Vycítil, že není sám. Laura nic neříkala. Zůstala stát celá překvapená.
 "Tak co tady děláš a co po nás chceš?!" zvýšil hlas ale stále koukal směrem na stěnu. Očividně Lauru neviděl, jen cítil. "Nic já jen... Prostě tady jsem, nevím jak," nevěděla, co má náhle odpovědět. Navíc jí přišel jako strašný nezvyk po takové době slyšet mluvené slovo.
 "Jestli okamžitě neodejdeš, zabiju tě!" zvedl se muž a začal po něčem šmátrat v šuplíku. Byl celý bez sebe a Laura se už vůbec necítila bezpečně. "Zabiju tě, rozumíš?!" křičel..
 Vyndal ze šuplíku nůž a začal se rozhlížet. Hledal jí. Po chvíli se vydal Lauřiným směrem. Začal kolem sebe šermovat a ona se musela rozeběhnout pryč, jelikož se blížil k ní. Bylo to jako když slepec rozhazuje rukama s naží se něco zběsile nahmatat. Akorát tenhle muž měl v ruce nůž a měl otevřené oči.
 "Zabiju tě..," říkal pořád dokola a pronásledoval Lauru po bytě. Byla neuvěřitelně vyděšená a bála se na něj pohlédnout. Děsilo jí to. Muž se k ní řítil s nepřítomným pohledem hledícím skrze ní.
 "Jdu tátovi pro noviny.. Chceš koupit něco k snídani?" Laura ještě nikdy nebyla své matce tak vděčná za probuzení jako tehdy..