Laura měla za sebou obyčejný den. Uléhala s ryzí spokojeností. Nemyslela na věci, co se jí povedly. Myslela na to, jak se jí za celý den nepodařilo jedinou věc pokazit. Jediný šrám na duši, neúmyslný čin, špatně pochopené gesto, nevážené slovo... Nic z toho se za ten den neudálo. Usla hned v blažené, jelikož jí nic netížilo.. Nemyslela na nic..Z linoucího se klidu a pravidelných vln dechu se z ničeho nic ocitla v koupelně. Cítila studený pot mezi prsty na rukou, návaly tepla a chladu a husí kůži na stehnech. Téměř nepopsatelný pocit.
Koupelna byla sice zavřená, ale ona věděla, že je sama. Že venku nikdo není a pocítila nevídanou volnost, která jí přesto trochu naháněla strach. Tohle všechno Laura vnímala. Byla do sebe naplno vžitá. Ale přes to všechno věděla, že to není reálné. Věděla, že je to sen. Tenhle dvojí pocit jí přišel tak samozřejmý a vůbec né zvláštní, což by jí za normálních okolností mimo snění a spánek přišlo. Neměla potřebu se probudit. Ani netušila, že by taková potřeba mohla v tu chvíli existovat. Přesto ale věděla, že sní...
Vstoupila do zrcadla, proti kterému stála. Jen tak. Zničeho nic. Prostě do něj vstoupila a nebylo na tom nic divného. Byla to samozřejmost.
Ocitla se v obyčejném bytě. Nebylo na něm nic extra zvláštního. Jediné co bylo zvláštní bylo, že Laura nebyla součástí ničeho. Nebyla vidět, nebyla vnímána. Nebyla součástí existence. Byla jen obyčejný přihlížející, který byl ostatníma nepostřehnutelný. Důkazem toho byly i nereagující osoby, co se kolem ní v bytě pohybovaly. Dva muži. Zhruba stejně staři ale jeden z nich byl značně dominantnější. Druhý ho poslouchal na slovo, obsluhoval ho, bál se ho.. Každou chvíli se ustrašeně ohlížel, jako kdyby mu měl nad hlavou prásknout obrovský bič.
Lauře se zdálo, že dění v bytě sleduje už dny. Byla jako Big Brother. Jako kamery ve Vyvolených. Mohla jít do jakéhokoli zákoutí bytu. Mohla ty muže sledovat kamkoli chtěla. A to zcela bez povšimnutí.
Zvláštní také bylo, že za celou tu dobu, co tam Laura strávila, ani jeden z těch mužů nepromluvil. Nikdo nevydal ani hlásku. Jejich činy a gesta byly natolik čitelné a pochopitelné, žeza celou tu dobu nepadlo ani slovo. Laura ty dva muže po celou dobu sledovala a nijak nezasahovala do jejich soužití. každý den jen plynoucí čas, a ticho. Až jednoho večera..
"Co tady děláš?" zeptal se dominantnější muž sedicí na gauči. Na Lauru nekoukl. Hleděl dopředu do zdi. Vycítil, že není sám. Laura nic neříkala. Zůstala stát celá překvapená.
"Tak co tady děláš a co po nás chceš?!" zvýšil hlas ale stále koukal směrem na stěnu. Očividně Lauru neviděl, jen cítil. "Nic já jen... Prostě tady jsem, nevím jak," nevěděla, co má náhle odpovědět. Navíc jí přišel jako strašný nezvyk po takové době slyšet mluvené slovo.
"Jestli okamžitě neodejdeš, zabiju tě!" zvedl se muž a začal po něčem šmátrat v šuplíku. Byl celý bez sebe a Laura se už vůbec necítila bezpečně. "Zabiju tě, rozumíš?!" křičel..
Vyndal ze šuplíku nůž a začal se rozhlížet. Hledal jí. Po chvíli se vydal Lauřiným směrem. Začal kolem sebe šermovat a ona se musela rozeběhnout pryč, jelikož se blížil k ní. Bylo to jako když slepec rozhazuje rukama s naží se něco zběsile nahmatat. Akorát tenhle muž měl v ruce nůž a měl otevřené oči.
"Zabiju tě..," říkal pořád dokola a pronásledoval Lauru po bytě. Byla neuvěřitelně vyděšená a bála se na něj pohlédnout. Děsilo jí to. Muž se k ní řítil s nepřítomným pohledem hledícím skrze ní.
"Jdu tátovi pro noviny.. Chceš koupit něco k snídani?" Laura ještě nikdy nebyla své matce tak vděčná za probuzení jako tehdy..
Žádné komentáře:
Okomentovat