Pan generál Roustbíf míval různá období. Záleželo hodně na počasí, jeho známých, probuzení a tak podobně. Bylo samozřejmě mnohem více faktorů, od kterých se odvíjela jeho nálada. Ale tohle byly ty nejzákladnější. Vlastně ani nevím, proč mu mám říkat generále. Žádný generál to není. Jednou mi to prostě řekl při prohlídce pavilonu šelem v New Yourkské zoo, kam se jedno rána rozhodl zajet. Teda spíš zaletět. Hrdě stojící jako pravítko, s rukama za zády a se zamyšleným výrazem hleděl na spícího leoparda ležícího podivně na zádech a pravil: "Od teď mi říkej generále.."
A tak se také stalo.. Občas míval klidné období a chtěl po mě jednoduché věci. Přál si třeba masážní křeslo s pravíma rukama těch nejlepších masérů světa. Vydrželo mu to asi týden, dokud si nezačal stěžovat, že mu až podezřele moc sahají na zadek.
Také třeba chtěl, abych mu zařídil probuzení ve velrybím žaludku. Byl fascinovám filmem Hledá se Nemo a jeho nejoblíbenější scéna byla, jak se rybičky dostali ven z velryby a ona byla překvapivě milá.
"Taky chci mít za kamarádku velrybu. Chodili bychom jí navštěvovat, že Leonardo?"
"Samozřejmě generále."
"Pane generále!" opravil mě a šibalsky se na mě usmál. Dodnes nevím, co si o tom ůsměvu mám myslet. Ale věděl jsem, že se nemám čeho bát.
Někdy měl vynikající náladu a tak si jednou rozkázal pandu mluvící pozpátku. Bavil se s ní celý den. Ona mu diktovala a on hádal. Náramně se s ní nasmál.
Chvilku mi trvalo pochopit, co myslel tím svým neustálým: "Ilič s eřuk icch."
Zařizoval jsem mu téměř všechno. Když pršelo, proměnil jsem mu kapky vody v pivo. Když sněžilo, musel jsem mu přeměnit vločky na šlehačku. Ikdyž, v tomhle případě to bylo různé. Šlehačka, vanilková zmrzlina, jogurtový shake, a cukrová vata. Popřípadě pomerančová, co se týče žlutého sněhu.
Když foukal vítr, proměnil jsem ho v lehký vánek s čerstvou horskou vůní. Tak to měl nejradši. Našla se ale jedna věc, ve které nikdy pomoct nechtěl. Jedna jediná. Ani sebemenší lusknutí prstu. A to ženy...
Nevím proč. Asi byl moc hrdý na to, abych mu pomáhal se ženami. Byl to ale neskutečný smolař, co se týče žen. Co vím, za život měl jen jednu. Jakousy slečnu Finčovou. Nebyla moc hezká. A navíc to byla nevlastní sestřenice ze třetího kolena.
Ale to byla minulost. Už dlouho dobu byl beznadějně zamilovaný do Emily Grýnhemoné. Zkoušl různé fígle. Od růží pode dveřmi až po hejno plameňáků letících ve tvaru srdce. Byl tak zoufalý... Nic nezabralo. Ala na druhou stranu, to její odmítání se mu tak líbilo. Hnalo ho to dál a dál. Ženská nedobytnost ho vzrušovala.
Ale to čekání bylo úmorné.. Jednoho dne se rozhodl zajít za ní osobně. Rozhodl se zkoncovat s velkými gesty. Když nezabraly plameňáci, tak na ní dary asi neplatí. Rozhodl se jí dát své srdce na dlaň. (ne doslova) Vylít všechny své city. Doslova je vyždímat.(doslova!) Nebyl ani tak nervózní. Byl na to až moc utrápený na to, aby se třásl jak drahý pes. Řekl si teď nebo nikdy. Počítal s tím nejhorším. Vevnitř. Ale navenek to nedával najevo.
Bylo mi ho velmi líto. Věděl jsem totiž, že v ten den měla Emily Grýnhemová příšernou náladu. Nezvedala telefony, nepřijímala návštěvy. Ale na generálu Roustbífovi bylo vidět, že to odložit jednodše nešlo. Vydal se za ní a mě se třásly ruce. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem výslovně zakázáno mu pomáhat se ženami.. Ale musel jsem to porušit. Prostě musel. Neudělal jsem nic velkého. Nezařídil jsem mu jistou lásku slečny Grýnhemové. Ani jednodení zamilovanost. Ani jednohodinovou. Nic z toho.
Zařídil jsem jí jen ten den dobrou náladu. Zvýšil jsem jeho naději o pár nepatrných procent. Nemohl jsem ho totiž vidět nadále tak zkleslého. Emily Grýnhemová nebyla očarována. Byla sama sebou. V lepší náladě. Ale byla to ona. Kdyby ne, a generál by se to dozvěděl, do smrti by mi neodpustil. Ani po tom. Nikdy..
Sledoval jsem ho, jak se blíží ke dveřím. Byl jsem za oknem. Nic jsem neslyšel. Ona běhěm pěti vteřin otevřela dveře. Měla na sobě světlé letní šaty po kolena. Za malým uchem mezi jemnými vlasy zastrčenou sedmikrásku a jedno ramínko od šatů jí viselo na jejím tak překrásném křehkém rameni.
Generál se ale nenechal omráčit její krásou ale hrdě spustil. Pot ze mě jen stékal jak jsem mu držel palce. Asi po minutě se na jejích rtech začal rýsovat usměv a v jejích očích bylo vidět čisté dojetí a štěstí. Generál pokračoval dál ale ona ho zastavila polibkem..
Dostal vše, co v životě chtěl, ale to, co opravdu pro život potřeboval, si zařídil sám. Vsadím se, že i kdyby měla tu původní špatnou náladu, jemu by se to povedlo..
Od toho pohledu na ty dva jsem věděl, že tady má práce skončila..
Žádné komentáře:
Okomentovat