"No, když už zvíře, tak hrdličku. Ani pořádně nevím, jak vypadá."
"Co když je hnusná? Já taky právě nevím, jak vypadá."
"Mně jde o její hlas. Škoda, že ten se vytetovat nedá."
Místo, kde teď jsem, je důvodem, proč mne v tom pražském rozhovoru napadla právě hrdlička. Líbezný zvuk co vydává- ať už ho slyším kdekoli- mě duchem přenese sem.. A když už se tam shodou okolností a se štěstím otočeným čelem ke mně nacházím a ona se rozhodne svým hlasem mi připomenout to krásné duchaplné prázdno (nebo prázdno plné duchů), zavalí mě pocit spokojené lenosti. Ne, líné spokojenosti. Tak...
Takovou vlastnost toto místo má. Napadlo mne říci, že je to místo, kde chci být. Ale pak mi došlo, že to tak úplně není pravda. Mám lepší nápad.
Je to místo, odkud se mi nechce odejít..
Mikula, Slovensko 8.7. 2011 16:44
Žádné komentáře:
Okomentovat