„Jmenuji se Martin Borůvka..“
„Ano, a dál?“
„Dál? Tohle je mé celé jméno.“
„Dál jako datum narození, bydliště, kontaktní údaje…“Sleduji toho mrzutého pána jak rozhořčeně jmenuje kolonky z papíru, co musím vyplnit. Už ani nevím proč. Spíš mě zajíma co mu je. Z podpaží se mu linul kyselý zápach potu. Co se asi stalo? Určitě se ráno zapoměl nastříkat deodorantem. Proto je tak nervózní. Mám to. Jo, to dobře znám.. Nepříjemná záležitost. Když na to člověk příjde, klesne mu nálada a celý den se kontroluje, zda nemá propocené podpaží. Nemám to rád. Zapáchá to a otravně chladí. Chápu toho pána.. Chudák.. Nezávidím mu.
„Posloucháte chlape, co vám říkám?“
„Co prosím?“ zeptal jsem se nevinně.
„Chcete ten paušál nebo ne?!“
No ano vlastně paušál! Kvůli tomu jsem tady. Úplně jsem na to zapoměl. „Ano chci, kvůli tomu jsem přeci tady.“
„No ano a kvůli tomu také musíme tohle vyplnit!“ odpověděl pán za pultem s rýsujícími se žilami na spánku. „Jistě jistě, tak tedy ukažte co tam máme,“ nahlédl jsem do papíru a spatřil první kolonku.
„Jmenuji se Martin Borůvka.“
„To už tam máme! Už to opakujete alepoň po desáté!“
Já nechápu proč se stále tak rozčiluje! Vždyť je venku krásně a on tu neustále cvaká propiskou a potí se v podpaží. Určitě se zapoměl ráno nastříkat deodorantem. Chudák. To dobře znám…
„Jste tady vůbec?!“ řval netrpělivě pán a luskal mi prsty před obličejem. „Víte co? Bežte se léčit chlape! Já tady na vás nemám čas! Mám tu další zákazníky!“
Proč mě každý posílá se léčit? Tohle mě vážně nebaví. Ani nevím proč tu vlastně ztrácím čas. Jo aha vlastně vím! Paušál! Už na to ale nemám nervy. Nechápu lidi, co jsou dobrovolně nepříjemní. K čemu jim to je? Dělá jim to radost? Nevím, co má ten chlap za problém. Asi se zapoměl ráno nastříkat deodorantem jak tak koukám. Nepříjemná záležitost. To dobře znám…
„A ven!“ dodal chlap když jsem odcházel. „Takového magora s nepřítomným výrazem jsem ještě neviděl.“ Uslyšel jsem ještě u východu, když se pán otočil na jednoho ze svýcho kolegů.
Výhled na Václavské náměstí. To je oč tu běží. Je to nádhera hledět na majestátní muzeum a kolem něho periferně vnímat davy spěchajících lidí. Všechno je v pohybu, jen muzeum a památky pevně stojí. Nemají kam spěchat. Na každého tam počkají. Jakto, že je tak málo lidí, co tenhle skvost dokáží ocenit i přes to, že ho mají denně před nosem? Každý den se na chvíli pozastavit a být vděčný za to, že to, za co miliony lidí platí tisíce aby si jednou ročně prohlédli, mám denně na dosah ruky. Doslova. Taková škoda. Taková nevděčnost a nedocenění. To si ty budovy nezaslouží. Být ignorovány více než polovinou lidí, co kolem nich denně projde. Vždyť je to překrásné. Po podívejte se na to vy slepci! Jak já se nechci od toho pohledu odtrhnout tím, že vlezu do špinavého močí nasáklého podchodu do metra. Ale musím..
„Kontrola lístků, pane.“A sakra revizor. Já si nekoupil lístek. Úplně jsem na to zapoměl! Stejně tak jako si revizor ráno očividně zapoměl umýt zuby. Ten tupý pach starého zubního plaku mě zabíjí. To dá velkou odvahu mluvit s tím na nevinné lidi. Co asi vedlo k tomu, že si toho nevšiml? On to snad necítí? Podle mě teda ano. Kdyby řekl ještě o dvě věty víc, zamořilo by to celý vagón.
„Slyšíte mě pane? Kontrola lístků!“
No to snad ne on to vážně udělal. A je to tu. Plynové masky pro všechny lidi! Má to takhle každý den? Prosím jen to ne. Copak mu to nikdy nikdo neřekl? Co já vím. Myslim, že o tom zápachu ví. Ale nechce si to připustit. Mám mu to snad připomenou já? Sice mi dá obrovskou pokutu ale co když si má slova vezme k srdci? Mých sedm set korun nebo vypálené nosní sliznice dalších tisíců nevinných lidí, co s ním přijdou v budoucnu do styku..
„Omlouvám se ale, jakou zubní pastu používáte?“
„Co prosím? Co si to dovolujete?!“
Aha… Tak očividně o tom zápachu ví. Jinak by se tak rychle neurazil. Jak předvídatelné. Jeho lhostejnost vůči jeho dechu a názoru všech ostatních lidí mne fascinuje.
„Váš lístek pane!“
Proč to stále opakuje? Copak je to nějaký….. jo aha on to je vlastně revizor!
„Vy jste revizor, že ano?“
„Děláte si ze mě srandu?“
„Jen se ptám jestli jste revizor. Asi ano. No, každopádně, lístek nemám. Omlouvám se.“
„No vy mi to moc neulehčujete. A já že se vás zbavím. Prosím pojďte se mnou.“
„Kam?“
„No ven. Vyřídit pokutu.“
On má na budně skvrnu. Váně jí tam má. Pracovní oděv, no to snad ne. Přinejlepším by to mohla být zaschlá polévka, přinejhorším zvratky. To by vysvětlovalo možná ten zápach z úst. Vypadá jako kdyby byl po těžce propařené noci.
„Těžká noc co?“
„Co prosím?“
„To je v pořádku. Já včera taky pil. Ale nedopadlo to nějak zle.“
„Já včera nepil! Jediné, co jsem dělal bylo…Proč vám to vůbec povídám? Vystupte si, vyřídíme to rychle.“
Zajímalo by mě, jak si tenhle člověk žije. Má ženu? Ne nemá. Pochybuju, že by si schovával prsten když jde do práce. Prostě ho nemá. Proč asi ne? Co je asi důvod, že je sám? Třeba ho podceňuji. Třeba má přítelkyni. Třeba se najde nějaká, které by se líbil jeho účes. Slepené, lesklé a nagelované vlasy s nevkusnou ofinkou vepředu a s odrostlými kudrnami vzadu. Nějaká, které by se líbila jeho zanedbaná postavička s máslovitými svaly, ženskými boky a plandajícím břichem. Nějaká, která by každý den se zalíbením hleděla na jeho široké póry s přezrátými beďary na mastné pleti. Nějaká, které by se líbily chloupky tak vesele vykukující z jeho nosu a tak decentně spojující jeho obočí.
„Proč na mě tak civíte?“
„Prosím?“
„Říkám, proč na mě tak civíte?“
„Líbí se mi váš účes.“
„Snažíte se bejt vtipnej?!“
Zase se rychle urazil! Opět si uvědomuje tu odpudivost a staromódní vzhled jeho vlasů. Tak proč to tak má, když o tom ví? Proč je mu to sakra jedno? Tohle je přesně ten příklad chlapa, ke kterému se ostatní lidé buď ze srandy nebo z urážky přirovnávají. („Vypadáš jak ulízanej revizor s debilním účesem“) Tohle ale JE ulízaný revizor s debilním účesem! K čemu ho tedy můžu přirovnat? K sebe samému? Jak ho lidé uráží, když už? Ví vůbec o tom, že on sám je tou urážkou? Jsem tak povrchní. Má štěstí, že neví, co si v hlavě promítám. Částečně se za tyhle myšlenky stydím. A částečně nevím, kde se ve mne bere ta podlost se vztekat z pouhého výzoru lidí. Mít chuť nekomu dát pár facek jen za to, jak vypadá. Takhle přesně vzniká šikana. Je to jen otázkou toho, kdo se udrží na uzdě, a kdo své myšlenky a přání zrealizuje. Každopádně každý z nás má šikanovací sklony. V každém to přece musí alespoň trochu vřít, když vidí stvoření jako je tohle.
„Slyšíte mě?! Mluvím na vás!“ mával mi drze před obličejem s nějakým papírkem. Jak nezdvořilé.
„Říkal jste něco?“
„Potřebuji vaše jméno, datum narození, kontaktní údaje…“
„Jmenuji se Martin Borůvka.“
„A dál?“
„Dál? Tohle je mé celé jméno.“
Žádné komentáře:
Okomentovat