"Tak jak velké to uděláme?"
"Já myslím, že to stačí takhle."
"Ne, uděláme to jako slzu. Bude se to zužovat."
Každý rok máme na Slovenku nějaký stavební projekt. Před třemi lety to byl altánek, před dvěmi basketbalový plocha, loni to byl chodník a letos? Letos se plánuje zahradní jezírko. Začalo to jako vždy. Planné řeči, sliby s trvanlivostí mléka na poledním slunci, opilecké hecování..
Byla to spíš taková představa. Myslela jsem si, že si každý uvědomuje zbytečnost jezírka, zabírající obrovskou část travnaté plochy a čas a námahu mých prarodičů. Myslela jsem si to. Doufala jsem ve zdraví rozum a ohleduplnost vůči pánu domu (dědovi). Ale dnešek mi vytřel zrak.
Monstrózně velká pískem navržená plocha mě zasáhla, když jsem vyšla z příjemně chladné chodby domu. Sleduji nadšené tváře potomků mých prarodičů jak si s lopatama rámují jezírko.
Zato tvář mého dědy tvoří dokonalý kontrast. Nervózně popíjí pivo a zoufale bez jakékoli moci ovlivnit dění popotahuje z cigarety. Na uklidnění. Je proti. Jasně, že jo. Zdlouhavé přípravy, starostlivé udržování a psychické vyčerpání takhle na stará kolena. Je mi ho líto. Stojím za ním. Ale co je to platné.
Senilní muž a patnáctiletá puberťačka. Nemůžu uvěřit, že zrovna my dva jako jediní uvažujeme normálně. Jo a abych nezapoměla. Ještě můj otec. Nechce s tím šíleným nápadem nic mít. Na Slovensko jezdíme jednou za měsíc a na stvoření tohoto monstra (jezírka) se z velké části podílí moje máti. K čemu to je? Ta námaha a peníze za jednoměsíční pokochání na pouhý víkend.
Jen jsem přihlížela té bezohlednosti, čeho je generace potomků mých prarodičů vůči nim schopná. Dlouholeté udržování jeho milovaného trávníku. Všechno pryč. Vykopáno. Naprostá bezmoc i přes jeho postavení pána domu. Vše se přizpůsobuje mladým.
Tolik změn, co se na tomhle krásném starovesnickém domě provedlo. K nepoznání. Ani se nepokouším odhadovat, co se v dědovi odehrává.
Stop jezírku! Revoluci!
Žádné komentáře:
Okomentovat