"Víte vy, co to je? Co jsme to četli?"
"Byl to dopis pro Martu Kadlečíkovou od herce Miloše Kopeckého."
"Výborně. A co to byl za slohový útvar?"
"No, povedl se mu celkem slušný fejeton."
"Jen celkem slušný?!"
Prý jestli jen celkem slušný. Samozřejmě, že ta slova nevyjádřila dostatečně kvalitu jeho psaní, ale ta věta: "Jen celkem slušný?!" vyjádřila něco jako: "A co si o sobě myslíš? Takhle chabě ohodnotit dopis od samotného Miloše Kopeckého! A vůbec, co si to dovoluješ to vůbec hodnotit?"
Ano ano já vím... Má slova jsou proti fejetonu M.K. jen miniaturní útržek papíru. Tak malý, že se ani nevyhodí, jelikož se o něm neví, že existuje. Ale..
Měla jsem dvě monosti.
Mohla jsem říct můj názor. Mé hodnocení. A následně vypadat jako absolutní povrchní blb, který neví kdy má a nemá mluvit. K čemu se může vyjádřit a k čemu zase ne. Ale byla tu jistá šance, že bych řekla něco trefného. Neco trefného, čím bych se trefila (trefit se něčím trefným... achjo...) do symptií a souhlasu lidí. Tím pádem bych se alespoň na vteřinu stala uznávanější, než autorovo (umělcovo!!) dílo. Na jednu malou vteřinu. Byla by sice nezasloužená a nepravdivá, ale byla by tam. Na jednu vteřinu, co sice pomine, ale dá se na ní vzpomínat.
A nebo bych mohla správně mlčet a zachovat si skromnost. Teda....skromnost. Skromnost je přece, když člověk něco má nebo něco dokázal, ale sám od sebe by to nikdy nepřipomenul.
Tudíž jakou skromnost? Já v tu chvíli nic neměla a nic nedokázala. Narozdíl od M.K. Tedy jsem neměla co skromě skrývat. Akorát svoje hodnocení. Ale to není skromnost. Je to spíše soudnost. Ano. Mohla jsem usoudit, že na hodnocení toho dílka nejsem ani zdaleka na úrovni mu alespoň políbit chodidla.
Tedy.... mohla jsem mlčet.
Kdybych ty dvě možnosti zvážila jako teď, zvolila bych samozřejmě tu druhou. Ale na to nebyl čas. Mě podvědomí asi vědělo o nepatrné šanci zazářit a mít svojí vteřinku slávy, a tak jsem řekla to, jak to vidím. No ale nepovedlo se. Opravdu jsem vypadala jak blbec zásluhou mé učitelky. Co už.
Každopádně teď už ty dvě možnosti mám zvážené. Budu tedy mlčet příště a nadále?
Ani náhodou.. Už jsem vlastně zapoměla, co se na tom dá zvážit. Proč jsem to sakra vůbec dělala? Jasně, že ze sebe udělám blbce i příště. Nemůžu mlčet.
Žádné komentáře:
Okomentovat