"Takže ty veříš v boha?"
"Jasně, že jo."
"A proč se vždy tak naštveš, když ti to někdo vymlouvá?"
"Protože ten někdo nad tím určitě nikdy nepřemýšlel tak jak já a neví, o čem mluví."
"Takže ty věříš v boha?"
Ovšemže. Teda ikdyž.. Věřit přímo v boha je pro mě moc konkrétní. Co si člověk představí, když se řekne bůh? Chlápka na nebi? Muže v bílém s bosýma nohama? Nebo já nevím. Co tedy?
Někoho všemohoucího. Muže. Lidskou podobu. (mimochodem nesnáším, když se někdo tak pitomě a samozřejmě zašklebí nad představou, že by bůh mohla být žena!)
Ne...takhle to nemám. Věřím ve vyšší moc. V něco všemohoucího, co je pro nás nepředstavitelné. Už vůbec ne představitelné vizuálně. Když se mě ale zeptají, jestli věřím v boha, řeknu ano. Bůh je pro mě ale spíš název. Pomocné pojmenování té moci, ke které se někteří modlí a kterou někteří zavrhují. Pomocné, aby si mohli představit, co a kdo by to tak vůbec mohl být. Aby si to mohli nějak vyzobrazit.
Sama jsem se u ale infikovala. O bohu mluvím jako o něm. O někom. Jak mám vědět, zda je to vůbec někdo?? Jsme přeci jenom lidé. Nemůžem vědět, jestli je bůh žena, muž, zvíře nebo tak. Nevím. Ale je. Proč se také říká: "Jsme jenom lidé."? Jenom lidé. Jenom. Jenom, protože nejsme jen my, ale i něco vyššího. Proto jenom. V to vyšší já věřím, uznávám a respektuji.
"A proč se vždy tak naštveš, když ti to někdo vymlouvá?"
Ten někdo je totiž většinou nějaký mladý parchant, co si na FaceBooku ke kolonce "vyznání" napíše: Bůh je slaboch.. Co rozhlašuje, jak nesnáší křesťany, přitom vůbec neví, jak různorodí lidé to jsou. Co tvrdí, že víra je nepochopitelná, přitom se jí nikdy pochopit nepokusil. Já se tu druhou stranu snažila pochopit.. Samořejmě, že ano.
Nevěřící lidé jsou ale také různorodí. Je jich více druhů. Některé jsem pochopila, některé ne.(viz.mladý parchanti).... Chápu například vědce. Ti v "nevíře" žit musí. Detailně se zabývají tím, co je na zemi. A toho je tolik, že jim víra v něco víc příjde nesmyslná a nelogická. A já to nemyslím ve zlém. Já to chápu. Pak chápu všechny ostatní, co svojí "nevíru" dokáží vysvětlit. Nemusí to být nutně kdovíjak trefné, ale pro mě musí mít důvod. Když se zeptám: "Proč podle tebe bůh není?" a on řekne:"Protože je to blbost.", tak to pro mě není důvod a už vůbec ne vysvětlení. Ale dokážu je pochopit.
Pokaždé ale, co si to pochopení připomínám když se o tom s někým bavím, si sama sebe v té roli nevěřícího nedokážu představit. Nejde to. Pro mě je to jednoduše samozřejmost. Něco jako....já nevím....prsty na rukou. To, že věřím, je pro mě stejně samozřejmé. Snad i víc. Ptají se, proč se naštvu, když mi někdo chce víru vymluvit. Protože se mi snaží vymluvit prsty na rukou.
Nikomu to ale necpu. Mě bohatě stačí, když je má snaha o pochopení opětovaná. A nebo ještě lepší, když jsem pochopená...
Mikula, 11.7.2011
Žádné komentáře:
Okomentovat