Prázdniny, ráno...

Já nesnáším, NESNÁŠÍM, když jsem v ranní fázi poloviční bdělosti, jednou za dvě minuty se příjemně protáhnu, zavrtám se zpět do líbezné peřiny a nejdnou někdo bezcitně vrazí do dveří.
 On ví, že v místnosti někdo spí! Viděl mě! Ví to.. On to ví! Ale pohybuje se jakoby nic. Tříská dveřma, má těžkou chůzi po patách, horlivě odepíná tašky na zip a v igelitkách šuští přes pět minut.
 Ta bezcitnost! Ta lhostejnost! Co se mu tak může honit hlavou? Že to holt nějak vydržím? Že se přece na tu chvilku nepřízpůsobí tomu, že spím a že by se SLUŠELO zachovat alespoň nějaké to ohleduplné ticho? Já to jedoduše nechápu a nikdy asi nepochopím.
 Přece když vejdu do místnosti, kde někdo spí, tak jsem jak myška! A když už nějaký hluk, tak jedině omylem.
 A ještě k tomu ten jeho nepřítomný výraz! Ten tupý a rozhodný pohled, že on za ten hluk nemůže a PROTO v něm bez rozmyslu pokračuje! Ani nemáte sílu zvýšit hlas a upozornit na sebe. Člověk jen leží s otevřenou pusou a s udivením hledí na to, jaké nelidskosti jsou lidé schopni. Když už má na něco chuť, tak zvednout se a zařvat narušiteli megafonem do ucha: "TAKHLE TO CHCEŠ, TY HOVADO?!"

Wonderful morning...                                          10.7. 2011 ráno...