Plýtvání hudbou.

V poslední době se snažím o jednu věc. Ani nevím, jak jí nazvat. Přechodný pokus? Trvalá zásada, nad kterou budou ostatní kroutit hlavou?
 Vypozorovala jsem, že když si pustím do sluchátek nějakou písničku, dost často se stává, že se najednou ocitnu na jejím konci, aniž bych zaznamenala například kytarové sólo, vrcholící refrén a všechny ty věci, při kterých mám nutkání zatínat pěsti a mrazí mě po zádech.
 Jednoduše si jí nevážím a nechám se unést myšlenkami. Ani ne myšlenkami navozenými tou písní. Jednoduše se na ní nesoustředím. Proč? Protože jí beru jako samozřejmost, že si jí můžu pustit kdykoli. A jelikož patřím mezi ty lidi (blázny), kteří věří, že věci mají svojí duši, (Například mi je líto, když počítač dlouho pracuje, když se prudce vytrhávají kabely ze zdi nebo když zapomenu boty v zimě na balkóně. Ne z technických důvodů, ale protože je to bolí.) tak stejně tak mi je líto i zbytečně puštěných písniček.
 Pak je tu ale ta druhá situace, která mě donutila se nad tím vším zamyslet. Když stejná písnička, kterou si denně pouštím, zazní v rádiu, jedinkrát se mi nestane, že by mi utekla jen mojí vlastní nepozorností k ní. Že bych si jí nevážila. Právě naopak. Nejkrásnější zážitky z písní jsem měla právě, když byly zahrány v rádiu nebo zazněly někde jinde, kde jsem taktéž neměla jistotu, že je tam ještě někdy uslyším.
 Proto si tedy dávám sluchátka do uší, jen když se na to cítím a také proto víc poslouchám rádiové hudební stanice. Tak schválně.