Musím se procházet v té vlně smogu,
co tak hloupě se za mlhu převléká.
To každé boží ráno já znovu a znovu,
klesám tam pod zem.. Do metra.
Už blíží se ke mě to podzemní stvoření.
Já vždy naivně doufám v ten ranní zázrak.
Ten však hned zmizí. To už se nezmění.
Volného místa tam ani náznak.
Jen čirá hořkost doprovází jeho brzdy,
když pohlížím do těch plných oken.
Je mi líto přispívat mnou, jako vždy,
když lidé tak stěží couvnou byť krokem.
Za hodinu jen vteřina uplyne.
Zdá se být věčností, zabíjím čas.
Však všimnu si toho nízkého ramene,
přes které čtu článek přírodních krás.
Zde svojí slušnost občas proklínám.
Sice čtu přes ramena, ale hrdě stojím.
Taková chuť sednout jim do klína!
Jednou to udělám, toho se bojím.
Žádné komentáře:
Okomentovat