Řekla jsem si, že o hotelu tedy vím až až, a pustím se do vybalování. Není nad ten okamžik. Vybalování. Když má člověk jet na pár dní někam, kam se šíleně teší, tenhle okamžit je ze všech nejkrášnější, protože je teprve na začátku všeho. No ale popravdně jsem přesně nevěděla, na co kontrétně se mám tak těšit, jelikož mý rodiče a parta lidí, se kterou tráví čas, jsou dost nevyspytatelní.
"Tak dámy připravte si něco na večer. Myslím tím něco na sebe," řekl táta, když vylezl z koupelny. Mohlo být kolem čtyř hodin odpoledne. Hned na to nám na dveře zaklepal Martin. Spoluúčastník výpravy, doktor, gastroenterolog. Nevím jestli se jako gastroenterolog mohl uplatnit, ale jeho lékařské zkušenosti se nám mohly hodit. Už po tom, co jsme se s Martinem setkali na recepci, jsem si uvědomila, že jsme se neviděli poprvé. A ulevilo se mi, jelikož, teda jak jsem si ho pamatovala, byl celkem milý. Takový roztomilý chlapík s úsměvem širším, než má Mick Jagger (opravdu!) a dvoumetrovou manželkou, z které čiší respekt a průbojnost a která si ho drží pěkně zkrátka. Ale stejně se bezmezně milují Jejich způsob bytí a vycházení spolu je tak pozoruhodný a strašidelný, až je celkem roztomilý.. Spolu s Martinem se veze i jedna historka z jeho práce.
Naprosto normální den, jako každý jiný, a naprosto normální pacientka.(Bohužel si ale nevzpomenu, jak se to gastroenterologické vyšetření oficiálně nebo alespoň slušně nazývá).
Po té ale, co si sundala spodek, Martin si připravil své lékařské náčiní a měla proběhnou obyčejná procedúra, kterou Martin praktokoval denně, to už až tak normálně nepokračovalo.
Zastrčil tedy tu jakousy "trubku", a mimo Martinového přecejenom vždy trochu nepříjemného pocitu při téhle povinnosti (zvlášť když vyšetřuje své známé a nebo dokonce !PŘÍBUZNÉ!, kterým musí denně koukat do očí), se mu zdálo, že je vše tak, jak má být.
Té ženě očividně také, i když nevím, co si myslela. Buď doufala, že si toho Martin nevšimne co nejdéle, a nebo se jenom bála ozvat. Je to poněkud zvláštní, ale chápu, proč jí to možná přišlo trapné něco řict. Po chvilce se na ten malý zádrhel přišlo, když se Martin podíval a z jeho úst se ozvalo jen překvapené "Hopa!"..Ženě asi došlo, že to, co jí udivovalo a přišlo jí možná i malinko příjemně, není správně. Že by špatný vchod? No myslím, že trapně se cítili oba stejně. Martin doufal, že mimo ordinaci se to nikam jinam nedonese. Ale po takovémhle incidentu byla tahle naděje nanejvýš naivní. Někdo holt mohl za to, že dodnes, kdykoli vejde do jakékoli společnosti, se z davu vždy ozve jeho udivené "Hopa!"...
Pokračování později....:)
Žádné komentáře:
Okomentovat