Arogantní hrdinové..

V mém životě si denně kladu spoustu otázek. Každý den. Hodně věcí je mi záhadou. Proč si lidé koušou nehty, proč většina mladých kuřáků nemá žádný důvod k tomu, že je kuřák a přiznává to, proč si rodiče myslí, že když doma nebudu nosit ponožky, budu nemocná, proč všichni v metru stojí, když jsou kolem prázdná místa a tak dále. S příchodem na novou školu mi k denním dotazům přibyl další. Teda, pro mě to bylo záhadou i předtím, ale od 1. září mi ta otázka přímo bije do očí.                                                                                                                                                                                                                                                                                    Proč se proboha lidé dobrovolně prezentují ve špatném světle?! Dobrovolně! Co je vede k tomu být povrchní a opovržlivý hned v první chvíli, co se člověk chce seznámit. Nebo spíše, co je nevede k tomu si mile podat ruku, ochotně poradit a navodit dobrý dojem. Tohle je mi teda obrovskou záhadou. Vážně obrovskou. Musím ale říct, že takovým lidem zčásti závidím. Je jim jedno názor ostatních. Je jim jedno, že se o nich bude hovořit ve zlém, že si vybudují pověst namyšleného kreténa, že to vypovídá o povaze člověka. Ti chudáci sice nedokáží rozlišit, kdy jim názor ostatních má být jedno a kdy ne. Ale i tak, dokázat ze sebe dělat dobrovolně kreténa? To je teda něco. Asi se jich na to někdy zeptám, jelikož mě to vážně nesmírně zajímá. Závidím jim tu jejich odvahu posměšně zvednout obočí, pokrčit jeden z rohů horního rtu a nahodit znuděný a znechuceně otrávený tón hlasu. Na tohle totiž já nemám dost kuráže. Být schopna takovýhle arogantních posunků. A když si vezmu, že to dělá tolik lidí. Tak moc! Že když potkáte člověka, co s vámi ochotně komunikuje živým a milým tóném hlasu a co má při podání rukou pevný stisk, (Ba co víc. Co vám tu ruku podá sám od sebe jako první!) tak je považován za výjimku! Proboha. Jak může být tohle výjimka? Chování, které by mělo být naprosto běžné a samozřejmé je dnes výjimkou.                                                                                                                                                                                                        Zcela vážně. Co se takovým lidem honí hlavou? Myslím těm arogantním „hrdinům“. To bych moc ráda věděla. Co si myslí, když vás obdaří namyšlenou odpovědí a přitom vidí, že jste to zaznamenali. Oni si toho jsou vědomi. Vidí, že jste ten tón rozpoznali a ví, že si o nich nebudete myslet nic dobrého. Ví to! Dělají to při plném vědomí. To mi tak moc nejde do hlavy. Kdyby měl člověk poruchu vědomí a neměl by moc dobrou představu o tom, co dělá, tak bych to chápala o něco víc. Ale dělat tohle při plném vědomí? No páni.                                                                                                                                                         A nic s tím neudělají. Oni dokonce chtějí, abyste ten tón zaznamenali. Ale proč? To vážně netuším. Kde se vzal ten trend, že jim to děla dobře. A co se stane, když se jich na to zeptám? Najednou jsou zaskočeni a nemají odpověď. Něco jako když se ptám šestnáctiletého kluka, proč kouří. „Já nevim.“ JÁ TAKY NE!                                                                                                                                                                                              Vážně, zcela vážně.. K tomuhle chování je podle mého potřeba přemíra odvahy. Ale popravdě, jsem opravdu ráda, že jsem takový srab..