Jak moc je škodlivé zadržovat vztek? Ach, mít tak příležitost se vybít. Mít tak jistotu v tom, že mě nikdo neuslyší a můžu z plných plic zařvat. Vystřídat všechny polohy hlasu, intenzitu křiku, hrát si s barvou.. Jednoduše vše podle potřeby. Svobodně, co nejvíc to jde. Kdy jsem vůbec naposledy řvala z plných plic? Nevzpomínám si. Někdo říká, že nejlepší je se vybít fyzicky. Což o tom, máme doma boxovací pytel, který plně využívám k psychologickým lěčbám mé duševní rovnováhy.
Ale jak se tak pozoruji, nepomáhá to. Začínám si na ten lék zvykat. Potřebuju zvýšit dávku. Chce to kombinaci obojího. Agrese i řevu.
Občas toho dusím tolik, že se přistihnu s napnutým obilčejem, rukama pevně svírajícíma první věc, co se jim nabídne a s nepřítomným výrazem. Většinou v situacích, ve kterých je naprosto nevhodné a nemístné se vybít. Je to jako vězení. Oči mi červenají a přímo slzí z toho tlaku. Dělám překvapivě prudké pohyby při běžných úkonech. Třeba při otevírání dveří, sedání si, cokoli. Může mi to projít ale někdy je to až moc nápadne. No, nějak to filtrovat musím.
Jak plyne čas, tak přibýva těhle situací. Na trénincích, ve škole, doma.. A s nimi přibývají i mé obavy. Mé obavy z toho, že si jednou řeknu dost a vše to praskne v tu nejhorší chvíli. Třeba začnu řvát o hodině a převracet lavice, třeba začnu řvát v metru a kopat do dvěří, třeba začnu řvát v čekárně a prohodím věšák oknem, třeba začnu řvát na ulici, vezmu nějaké nebohé stařence nákupní tašku a hodím jí do nejbližšího vodního toku. (Samozřejmě po vzpamatování se bych se pro tu tašku s výčitkama vrhla.)
Myslela jsem si, že se vztek naprosto rozplyne vzápětí, co se člověk uklidní, ale došlo mi, že teorie hromadění vzteku je pravdivá, co jsem začala mít tyhle myšlenky.
Můj návod na vztek :) Nevymyslel jsem ho ale já, je to pradávná technika. Začni svůj vztek POZOROVAT. Ze začátku si ho všimneš jenom někdy a většinou až když už v něm budeš po uši lítat. Nevadí. Jenom ten vztek pozoruj, kde vzniká, odkud pochází (je součástí tebe, nebo odněkud přišel?), kudy tvým tělem prochází, co způsobuje, jaké jiné pocity než vztek vyvolává. Důležité upozornění: NEBOJUJ se vztekem! Je silnější než ty a proto se ho nesnaž potlačit, jenom ho pozoruj! Můžeš mu i říct "Ahoj vzteku (ahoj agrese), já Tě vidím, vítej v mém těle (vědomí)!" Následně si možná všimneš, že jak ho tak pozoruješ a zkoumáš, najednou zmizel! Je to taková hra. Hraj jí co nejčastěji a uvidíš, že časem vztek zaregistruješ dřív a dřív směrem ke chvíli kdy vzniká. Nejprve ho zachytíš a rozpustíš po pár vteřinách „řádění“, a po nějaké době třeba už ve chvíli zrodu. To, že bude pořád občas vznikat, tě nemusí trápit, už tě nebude ovládat. TOMI
OdpovědětVymazatMusím říct, že tahle rada vypadá vážně účinně. Zkusím vztek přivítat, až mě zase navštíví. Co je ale zvláštní, že už se dlouho neobjevil. Tenhle výplod jsem psala, jak jinak, uprostřed vzteku, jinak by tenhle příspěvek ani nevznikl, a od té doby? Nic.. Nějakým způsobem jsem se takhle vybila nejlíp.:) Ale moc dlouho ten klid trvat nebude.. Děkuji za radu.
OdpovědětVymazatKatarína