Zvířecí nevěstinec..

Leontýnu sužoval už druhý den prázdný žaludek a tak se po několikáté šla podívat do beztak prázdné ledničky. Vždy se u ní se vzrůstajícím hladem obnovilo doufání, že něco najde, ale následně na to vždy přišlo zklamání. Lednice byla beznadějně prázdná. Světlo v ní porouchaně blikalo, poličky začaly žloutnout a ten pohled na to, co se z kdysi tak pestře plné lednice stalo, byl ubíjející. Ano, Leontýna na tom bývala skutečně dobře.

 Znovu zavřela lednici, a hned na to jí znovu otevřela. Byla tak zoufalá a omámená hladem, že doufala v zázrak, že se jí tam objeví kus debrecínka nebo vlašský salát. Byla stále prázdná. Nic se nezměnilo. Možná až na tu plíseň v pravém horním rohu, kterou si předtím nevšimla. Měla takový hlad, že i na tu plíseň měla chuť. Ale její normální zábrany byly ještě stále v pořádku, tak lednici opět zavřela. Poté otevřela znovu, ale zahalil jí stud, když se přistihla, že musí opravdu vypadat, jako blázen.

 Vylezla ze svého stromového brlohu aby jí přešly myšlenky na prázdný žaludek. Byla to koala, mimochodem, jejíž finance se pohybovaly okolo nuly. Možná… dokonce o okolo dvou nul. Na dně, nezaměstnaná, v depresích.

 „Hej, co tam děláš?!“ žařvala na Leontýnu ze zdola Krystal. Krystal byla její nejlepší kamarádka. Koaly se obvykle s kachnami moc nebaví, ale tyhle dvě si padly do oka už v dětství, když závodili ve snášení vajec. Tehdy Leontýna poprvé pochopila rozdíl mezi savci a ptáky. Krystal jako kachna měla samozřejmě na vrch. Jako i teď, co se týče finanční situace.

 Leontýna poznala, že se jedná o Krystal, takže ani neodpověděla, a hned slezla dolů. Objaly se, ale Leontýna se bála Krystal políbit, jelikož věděla, čím se živí. A tak se obratně vyhla a Krystalin polibek dopadl Leontýně na tvář. Nenápadně si Krystalin zásah otřela o rameno pod zástěrkou, že se jen ohlíží dozadu, aby to Krystal nepoznala a neurazila se. Ano, Krystal pracovala ve zvířecím nevěstinci. „Vypadáš hrozně,“ řekla starostlivě Krystal. „Já vím, nejspíš proto, že se i cítím hrozně,“ odpověděla sklesle Leontýna.

 „Víš o tom, že moje nabídka stále platí?“ odpověděla Krystal.

 „Jo, uvažovala jsem o tom, ale pořád se mi ten návrh nepozdává.“

 „Ale neboj, s gumou se ti nic nestane.“

 „Já ti nevím.“

 „Hele, zítra tam jsem celé odpoledne až do noci, tak se kdykoli stav a domluvíme se.“

 „No, uvidím,“ řekla nejistě Leontýna a vyšplhala zpět do brlohu se utápět ve smutku.

Na druhý den strávila celé dopoledne usilovným přemýšlením, zda se staví u Krystal, a poprosí ji o práci. Kdysi by Leontýně její morální zásady nedovolily ani pomyslet na to, že by se živila v nevěstinci, ale to bylo ještě když měla pravidelný příjem, jídlo, hezky udržovaný byt a nepletla si ovladač s tabulkou čokolády. Stejně neměla v okolí víc známých, co by ji za to mohli odsuzovat. Jen Krystal. Rozhodla se to zkusit.

 „Tak si tady!“ zvolala Krystal, když viděla Leontýnu nervózně čekat na chodbě toho hříšného domu. Zrovna skončila s jedním zákazníkem. Byl to lenochod od vedle, pan Růža, Leontýnin soused. Starý místní upocený povaleč, co se denně odkládal zbylé drobné, aby se mohl nechat jednou měsíčně obsloužit u Krystal. Pohled na jeho roztoužený a ukojený výraz Leontýnu mírně traumatizoval. Ale Krystal si už zvykla. Brala je jak na běžícím páse. „Tak zas za měsíc pane Růža.“

 „Budu se těšit,“ řekl chlípně lenochod.

 „Udělala si dobře. Takhle si vyděláš rychle a ne málo.. Za chvíli se dáš do kupy.“

 „Jen mi řekni, jak a kde mám začít,“ řekla Leontýna se sklopenou hlavou. Nejradši by to celé prospala a probudila se až s penězi v ruce. Ale za usnutí se strhává plat. Zákazníci mají rádi, když jsou společnice bdělé.

 „Tak hele, vidíš támhle toho jak sedí u kasy? Podle všeho je to ještě panic. Toho k nám objednali jeho kámoši. Dali mu to jako dárek k osmnáctinám. Ten bude tak nervózní, že u něj můžeš i usnout a i tak bude rád.“

 „Tak dobře.“ Leontýna přistoupila nejistým krokem k mladému lenochodovi. Byl opravdu nervózní. Mnul si ruce a když viděl, jak se k němu blížila, začal nekontrolovatelně rychle mrkat. „Tak pojď za mnou.“

 Pro Leontýnu to onehdá byla nejdelší soulož v jejím životě. Počítala každou vteřinu a co nejvíce se snažila, aby byl chlapec hotový co nejdříve. Na panice ale držel celkem dlouho. „První zákazník je vždy nejhorší, neboj zvykneš si,“ řekla Krystal když si odchytla Leontýnu jak vylekaně vylézala s chlapcem z pokoje. „Nezvyknu, budu tu jen do té doby, dokud si něco víc nevydělám a budu se mít z čeho odrazit. Ani ne týden!“ odvětila naštvaně a přesvědčeně. „To říká každá Leo, každá.“

„Děkuji a přijďte zas!“ zahlásila už ostříleně Leontýna když skončila s místním starostou. V téhle práci se dá také dostat výš. Nepovyšuje se tu, ale postupem času, pokud má společnice talent, se dostávají lepší a prachatější zákazníci. Takový starosta, to už je vysoká úroveň. „Jste vážně dobrá. Jak dlouho tuhle práci děláte?“ řekl spokojeně starosta mezitím, co mu Leontýna vázala kravatu. „Třetím rokem? Ani nevím. Promluvíme si zase za týden. Teď je na řadě pan primář, ale nikomu ani muk,“ řekla šibalsky Leontýna. Práce v nevěstinci se jí už nepustila. Teda spíš, ona se nepustila té práce. Každým pohledem na zákazníka si říkala, že už jen tenhle, a končí. Ale každým zaplacením se usvolila k dalšímu. Takhle to šlo pořád dokola, až se z toho vyklubaly tři roky. Neuplynul den, kdyby si s Krystal mezi řečí neplánovaly konec s touhle prací a lepší život. Pořád si říkali, že brzo, ale obě v duchu věděly, že to není pravda.

 „Ahoj, tak co, jak je?“ řekla Krystal, po dlouhé noci s majitelem motorkářského klubu Klobásy Z Pekla. Byla pěkně vyčerpaná. „Jo jde to.“

 „Já už nemůžu Leo.“

 „Já taky ne…“

 „Co kdybychom se prostě sebraly, a jely někam začít prostě odznova?“

 „Brzo, brzo…“