Jednou takhle náhodou si Karolína vyměnila číslo na jedné akci s klukem s hlubokýma hnědýma očima, ve kterých je radost utonout. Jednou tahle náhodou strávila celý druhý den čekáním a napadl jí podivný tah si vypnout mobil, a vždy po delší době ho kontrolovat. Líbil se jí ten pocit napětí, když ho zapínala. A jednou takhle náhodou po třetím zapnutí se jí blikající obálka usmívala do obličeje:
"nejsem te typ, co se zapomina ozvat..:) deme s kirilem na kola. jestli chces, prid. ve tri na metru.:))
Odpověď? Chcete třikrát hádat?
To bylo Karolínino první setkání s ním. S tím hnědookým. Při druhém setkání hned na druhý den se jí tajil dech. Jak z něj, tak z toho, že venku neměla co dělat přes zákaz rodičů. A jak to skončilo? Malérem. Poprvé se jí přišlo na tajné vycházky, kterých už měla pár za sebou. Poprvé to rodiče zjistili. Ale ona z toho měla radost. "Přišlo se na to poprvé a zrovna jsem byla s ním? To musí něco znamenat... Nebo ne? Jen jsem pověrčivá. Ale zároveň nevěřím na náhody. Sakra co s tím. Ale neměla bych teď radči vnímat? Ale co je důležitější?" říkala si Karolína, mezitím, co jí ušima proplouvaly otcova slova plné výčitek.
"jo neboj zitra se uvidime. a pak tri tydny nic.:((" Karolínina sms jemu.
"budu ti psat. denne.:) dost dlouha doba na to aby sis nekoho nasla.:((" sms o něj. Karolína odjakživa nesnášela kluky co se litují, co předpovídají to nejhorší a nejvíce kluky, co se podceňují. Ale přehlížela to.
"prosimte co to placas!:) tesim se. uz musim.. dobrou"
No dobrá, možná to CHTĚLA přehlížet. Na druhý den to bylo kouzelné. Jiskry co skáčí z jedného člověka na druhého jako blechy. Ty jiskry co způsobují poblouznění. Ty vždy Karolíně přišli kýčovité. Ale ten den? Nešlo se ubránit. Lepší a tajemnější rozloučení si přát nemohla. Nebyl polibek, ani držení za ruce. Jen jí připadalo, že i když padlo asi jen pět vět, lépe už se znát nemohli.
Ty dny jí připadaly nekonečné. Těšila se a byla nervózní. Nervózní ze setkání po delší době a nervózní z účtu za smsky. Kolik jich tak denně mohlo být? Dvaadvacet?
Postupem času to ale začalo být zvláštnější a zvláštnější. Začala neodepisovat na víc a víc smsek. Kdyby jí to alespoň vyčítal. Ale on se bál. Nepřišlo mu divné, že z dvaadvaceti odepsala už jen na dvanáct. Byl rád za každou sms od Karolíny a to jí neimponovalo. Odepisoval jakoby nic a bál se jí to připomenout, že už to není jak bývalo. A tehdy se to stalo. Začala být v pozici otravovaného.
Smsky jí začali víc a víc překážet a ona si užívala ty chvíle, bez mobilu. Nechtěla ho ignorovat úplně. Ale jeden den to byl rodinný výlet, druhý sportovní den, třetí rybařina, čtvrtý a pátý pokažený mobil. Každý den něco jiného, ale každý den lež.
Až pak nadešel de D. Den příjezdu zpět a setkání se s ním. Poslední týden se každý den snažila vžít do dnu odjezdu. Do toho pocitu natěšení, příjemného mrazení a poblouznění. Do toho začátku kdy bylo všechno tak nové a krásné. Ale nešlo to. Vážně ne. Tak jediné co jí zůstávalo, bylol doufat v to, že to setkání po třech týdnech v ní opět zažehne ten vyhaslý plamínek, co, jak si myslela, hořel a bude hořet pro něj.
Ale byla z toho jen přetvářka. Jen obrovský herecký výkon a o to větší výčitky, když se koukla do jeho upřímných a oddaných očí. Jenže, až moc oddaných. Ne, že by se nechtěla vázat, to právě naopak. Ale nechtěla, aby jí to neustále někdo připomínal, že už přivázaná je.
"Pojďme si slíbit, že k sobě budeme navždy upřímní," řekl když leželi jeden vedle druhého v prázdném tak očarujícím poli. Bohužel, už i to pole Karolínu přitahovalo víc. Snažila se si k němu najít cestu, snažila se nebýt tak krutá a snažila se nemyslet na to nejhorší. A to to, že to bude muset ukončit. Ale to se měla přetvařovat? Všechno hrát a naplňovat ho falešnými city?
Nakonec k tomu došlo. Nemohla to vydžet a musela s tím skončit, než by to zašlo moc daleko a nešlo vrátit.
"To myslíš vázně? A to se divíš, že kouřím!! Je mi už šestnáct a jak takhle můžu najít pravou lásku!" Po celou tu dobu si to vyčítala a rozejít se sním byl téměř nesplnitelný úkol pro toho, kdo má aspoň TROCHU citu. A Karolína má citu na rozdávání. Měla strach z toho, že je chyba na její straně a, že je na vztah nezralá. Ale jeho poslední věta jí uklidnila, jelikož jí došlo, že jediný, kdo byl po celou tu dobu nezralý, byl on...
Ano... láska opravdu může jen tak vyprchat. Bohužel...
Žádné komentáře:
Okomentovat