Někteří kolemjdoucí mě facinovali. Za desetiminutové posezení v nákupní pasáži je člověk schopen, tedy pokud dává pozor, napočítat alespoň pět homosexuálních páru, dva nenápadné bezdomovce, dvanáct unuděných manželů, pokukujících po náctiletých holčičkách na podpadcích a mnoho dalších existencí, které mají několikanásobně více problémů než já, ale jak už jsem říkala, neuvědomují si je.
Na chvilku jsem přestala ty lidi sledovat a hned na to si ke mě přisedla cikánka. Mohlo jí být tak kolem pětatřiceti, měla ošuntělou teplákovou soupravu, kýčovité kruhové náušnice a laciný příšerně sladěný make-up. Bylo vidět, že se odhodlává na mě promluvit, ale já to přehlížela a doufala, že jí to přejde.
"Vidím, že máte smutné oči slečno.." Aha, nepřešlo..
Trochu mě to zaskočilo. Dokonce jsem se v duchu malinko pousmála, jelikož jsem tomu uvěřila, že se ta cikánka trefila. Že by to mohla být nějaká věštkyně a že přesně viděla, jako jediný člověk na zemi včetně mě mé trápení. "Ne nejsem, to se vám zdá. Už víc lidí mi to říkalo, ale já se tak tvářím normálně."
"Opravdu? Ale něco vás trápí vidím to. Vidím to na vašich očích." To už jsem začala být trochu nervózní, a víc a víc mě zajímalo, co z cikánky vypadne dál. "Nechcete vyvěštit z ruky?"
"Nenene to opravdu ne. Nikdy jsem nechtěla vědět svojí budoucnost," odpověděla jsem s úsměvem a ona mi ho oplatila též. Akorát její byl klidnější, chápanější a celkově zkušenější.
"Brzy si najdete chlapne. To vidím už odtud," řekla hned na to. Ta zpráva mě trochu potěšila, tak jsem se usmála a aniž bych si to uvědomovala, bleskovou rychlostí ze mě zvídavě vypadlo: A nevíte kdy??
"Do měsíce, opravdu." Byla dobrá musím uznat, že mě vážně dostala. "Víte," pokračovala dál,"já jsem původem ze Slovenska." Tak tahle věta mě dorazila. Já jsem totiž také ze Slovenska, a připadalo mi, že to není náhoda. Buď to tak vážně bylo, a nebo to ta cikánka u mě zjistila, a tuhle větu řekla, abych viděla, že máme něco společného a ať se trochu uvolím. Tak jsem si řekla, že jí na to nenaletím. Ale tenhle pocit překvapení netrval dlouho a následně na to, jak pokračovala, mě čekalo zklamání. "Moje sestra řekla, že se tu budu mít lépe, a že tu má pro mě práci. Ale byla to práce prostitutky. A ja nevím co dál," pokračovala sklesle. "Nemám peníze a tudíž nemám jak se vrátit na Slovensko," dokončila minipříběh a poočku sledovala, jak na to zareaguji. Nic jsem neříkala, jen přikyvovala. "Cesta zpátky je kolem 200 korun a já nemám nic, vážně nic. Chci odsud pryč. Co nejrychleji." Pořád jsem doufala, že nevysloví tu větu... Pořád jsem jí věřila ale..
"Tak, nepůjčila byste mi na cestu, prosím?" Tak a bylo to tu. Z té věty jsem byla nervózní, protože se znám, a já věděla, že to udělám. Že jsem hrozně důvěřivá a naivní. Ale říkala jsem si, že co když to byla pravda? Když to čtete, určitě si říkáte, že to byla ta největší blbost co jsem mohla udělat, ale v té chvíli to nešlo jí nepůjčit. Co když to je pravda? A co když jí nepůjčím? Co si potom počne? Bude muset šlapat? Jen kvůli tomu, že jsem jí nedala stopadesát korun, které já můžu mít KDYKOLI, ale ona, vzhledem k tomu jak vypadala, je ráda za každých padesát korun?
Vytáhla jsem tedy z peněženky sto korun a dala jí je. Doufala jsem, že nebude chtít ještě jednou tolik jak říkala. "Děkuji vám. Ani nevíte jak jsem vám vděčná. Máte zlaté srdce. Važte si toho. Lidí jako vy je málo na tomto světě. Ale.... neměla byste ještě padesát korun? Víte, už jen to a já bych mohla jet domů. Za matkou, za rodinou..." Popravdě, já sama už chtěla z toho centra vypadnout, a když už jsem jí dala sto korun, tak ať si klidně vezme těch padesát korun. To sere pes. Bylo mi to už úplně jedno. V duchu jsem si byla vědoma, že to asi není správné rozhodnutí, ale věděla jsem, že kdybych jí nic nedala, do smrti bych si to vyčítala. "Takdy máte, hodně štěstí."
"Važte si sama sebe, nebuťe na sebe tak přísná. Lidé jako vy se nemůžou ve světě stratit. Máte zlaté srdce a já vám děkuji z toho mého," řekla, a vydala se směrem k východu z budovy. Já jen tak seděla, a promítala si, co se právě stalo. Promítala si možnosti, co kdyby... Po celou tu dobu jsem ale doufala, naivně doufala, že jsem pomohla člověku, co to skutečně potřeboval. Přišla jsem sice o stopadesát korun, ale bylo mi to vážně jedno a jen tak jsem klidně seděla dál.
Ale pár vteřin na to mi na rameno zaťukal další člověk. Já vzhlédla k té mohutné postavě v černém a s překvapením zjistila, že to byl policajt. "Mladá pani můžu se vás zeptat, co ta paní po vás chtěla? Ta co právě odešla.."
"No, peníze. Na cestu říkala," odpověděla jsem s vyboulenýma očima a nevěděla jsem, co se bude dít dál. "Už šla. Tamtím směrem ven," dodala jsem.
Policajt s mírně naštvaným výrazem klidně přikývl, výtáhl vysílačku a potichu do ní zamumlal. "Mám jí, dostala další osobu..." Složil vysílačku a beze slova se rozeběhl za cikánkou.
V tu chvíli jsem pochopila, že jsem opravdu udělala blbost.
Noco....:)
Žádné komentáře:
Okomentovat